Hladík Franta slovem
František Hladík se narodil v Praze-Smíchově, leč spíše než Vltavou byl křtěn tehdy ještě dobrým, samostatným a nekoncernovaným Staropramenem a od této události až do dnešního dne viděl již osmašedesátkrát hnízdit červenky.
Po vystudování mateřské školy v Berouně, studijně úspěšně navštívil (díky abnormální migraci svých rodičů – středoškolských profesorů) mnoho základních škol, mezi nimi i několik zvláštních. Tak např. zvláštností pražské ZŠ v Ječné ulici bylo její pouze odpolední vyučování a zvláštností ZŠ v Žatci byla její červená fasáda.
V souvislosti s pozdější návštěvou základní devítileté školy v témže městě (Žatci), nelze nezmínit skutečnost, že při povinné školní docházce 7. - 9.ho ročníku, měl na jeho rozvoj všestranných schopností značný vliv tehdy mladý a začínající učitel českého jazyka, tělesné a hudební výchovy, pan Zdeněk Svěrák.
Pod vedením tohoto mladého a všem sympatického pedagoga dosáhl jeho pozorný žák Franta Hladík v obou prvně jmenovaných a jím oblíbených předmětech výborných výsledků, jen v té hudební výchově se (prozatím) výsledek dosud jaksi nedostavil. Franta Hladík však dodnes absenci vlastního hudebního (a zejména pěveckého) talentu svému učiteli nikterak nazazlívá, naopak jej obhajuje tvrzením, že tenkráte za vše mohly špatné a nevhodné učební i notové osnovy.
Po skončení základního devítiletého studia působí krátce (co taky chcete stihnout za dva měsíce prázdnin) na řepných, bramborových a chmelových brigádách, pionýrských táborech, nudistických plážích i si příležitostně přivydělává jako zaskakující externí a pendlující biografový trhač lístků v některých pražských kinech, jako např. Praha, Varšava, Sofia, Moskva, Stalingrad, New York, Ougadougou (hl. město Severní Volty), a již z této doby si jej všichni kulturní pracovníci pamatují jako autora tehdy dobového výroku „Biletáři všech zemí – zhojte se!!“
V září r. 1962 je přijat ke studiu na SPŠ zeměměřickou ve Štupartské ulici v Praze (tato byla později přemístěna do Hrdlořez) a právě zde začíná, krom povinné dráhy odborné i jeho nepovinná, leč daleko významnější dráha umělecká.
V této době a v tomto směru je jeho tvorba totiž silně ovlivněna literárně-výtvarnou spoluprací s Dr. Karlem Kučerou, který ve stejný den v září téhož roku vstoupil do téže budovy, do téže třídy (a tím i do jeho života) a zaujal místo v blízkosti jeho školní škamny.
Co oba této životní etapě dnes říkají, Vám nejlépe přiblíží jejich společná zpověď o jejich společném umělecko-studijním působení na tomto zeměměřickém lyceu:
“Když se člověk ohlíží zpátky za svými vlastními školními léty, nenapadají ho kupodivu žádná z velkých slov, kterými se v pojednáních o významu školy obvykle ohánějí pedagogové a didaktici. Alespoň pokud jde o nás, když si nyní vybavujeme čas mezi roky 1962 – 1966, kterými jsme na SPŠZ strávili, zjišťujeme, že zaklínadla jako “škola – základ života”, “péče o rozvoj schopností” nebo “výchova všestranně rozvinuté osobnosti” nám jsou značně proti srsti. Což je ovšem trochu zvláštní, protože ať už máme na naše školství jakýkoli názor, průmyslovka nám za ty čtyři roky jistý životní základ přece jenom dala a dokonce v nás možná i jakés takés schopnosti rozvinula.
Aniž bychom chtěli být komukoliv nevděční, musíme po pravdě říci, že spíše než výše uvedené vznešené obraty charakterizuje náš čtyřletý pobyt na SPŠZ výraz poněkud nesalónní a který se zcela jistě nevyskytuje v žádné pedagogické či didaktické učebnici. Je to slovo sranda (prdel).
Samozřejmě, že ne zdaleka všechno v té době bylo bůhvíjak rozjařující, ale zřejmě jsme měli ten správný věk i správné ladění a tak samozřejmě sranda vládla. Studium na této škole naštěstí nebylo tak náročné, aby pohlcovalo všechen čas, který jsme museli trávit ve školních škamnách, a tak jsme části onoho času využívali i ke tvorbě ryze středoškolsky a dobově laděných srandovních děl, která z hlediska tehdejší politické situace a literární kritiky byla “jednoznačně úpadková” a také “málo budovatelsky zabarvená”.
Vzhledem k povaze, stylu a slohu naší tvorby (psalo se skrytě, přerušovaně při vyučování) je pochopitelné, že jsme se věnovali především drobnějším literárním a jiným uměleckým formám a do rozsáhlejších děl jsme se pouštěli jen zřídka. Jedinou výjimku tvořil vlastně jen soubor čtyřiatřiceti bohatě ilustrovaných románů (ilustrátorem nebyl nikdo jiný než další současný geodet Jiří Sladkovský) a novel, které dnes patří ke vzácným literárním sběratelským raritám.
Nejúspěšnější z nich byl milostný román o zeměměřické lásce a geodetické nenávisti Upilovaná trasírka. Značné obliby dosáhlo i naše další společné dílo Kozel zahradníkem – detektivní román, v němž překvapivě není vrahem zahradník, nýbrž velkopopovický pop Kozel, popřípadě geodetický horor S břitvičkou do Hrdlořez.
V letech 1962 – 1966 vzniklo rovněž několik rozsáhlých básnických sbírek a skladeb, jako např. lyrický epos S brašničkou do Hrdlořez, kritické dílo Timur a jeho špatná karta i poučné autentické dílko Pod Táborem (ulice sídla školy) busta v domě čp. třusta (300 bylo popisné číslo budovy).
Celkově však, jak již bylo řečeno, převládaly v naší tvorbě drobnější literární formy, které se daly plně rozvinout na listu vytrženém ze sešitu a snadno ukrýt pod lavici. Mnohdy šlo o formy v oficiální literatuře značně opomíjené (např. rébusy, záměnky, hádanky nebo pranostiky), které se v našich hlavách a rukou naplňovaly novým, hodnotným obsahem.
Tyto rozsahem malé, významem však zcela revoluční literární miniatury se v praxi setkávaly s netušenou odezvou. Tak např. mimořádná spolehlivost a současně vysoká umělecká úroveň našich předpovědí počasí vedla na počátku 70. let k tomu, že Pranostický geodetický ústav založil na známé adrese (Hrdlořezy, Pod Táborem 300) jednu ze svých vůbec největších filiálek a díky vlivu této instituce tyto pranostiky brzy zdobily stránky tuzemských i zahraničních geodetických kalendářů. Připomeňme alespoň ty nejzdařilejší a nejoblíbenější, které jsou dnes ovšem už většinou zlidovělé:
„Andulka v konopí močí – vítr se v spirále točí”
„Na sv. Brycha, chodí bouřka zticha – na sv. Dyndy, chodí bouřka jindy”
„Teplo bývá jenom do Uršuly – po Uršule sedláci se culí”
„Na podzim když zrají plody makové – není vůkol vidět žádný ptákové”
V zájmu historické objektivity je třeba dodat, že navzdory několika revolucím (technická, “plyšák” aj.) dosud nebyla překonána absolutní spolehlivost takových našich pranostik jako „Když prší – je mokro” a navzdory výbojům novodobé poezie k nám dodnes velmi živě promlouvá teskná elegičnost tzv. pranostik bez hranic, jako ne např. tato:
„Na tři krále – o hodinu dále”
na dva krále – o 40 minut dále,
na šest krále – o dvě hodiny dále …”
Naše tvorba se přirozeně neomezovala pouze na tvorbu literární a “školní”, i když tyto směry samozřejmě převažovaly. Z oblasti umění se na tomto místě sluší připomenout ještě alespoň cyklus výtvarných děl obou autorů, jehož součástí byl např. proslulý portrét a to „Portrét prof. Ryšavého” (s použitím techniky J. Zrzavého), socha „Jan Žižka se dívá do budoucnosti a vidí samé polopravdy” (mramor, sádra), nebo akvarel „Burlaci na vol. noze”. Škoda, že tenkráte zůstal nedokončený gobelín „Soudruh Brežněv se mračí“ a to kvůli nedostatku česaného konopí na ztvárnění jeho obočí.
Pracovali jsme však i na dalších, mnohem širších projektech za hranicemi poezie, prózy i výtvarného umění. Jedním z nich bylo seznamování zeměměřické veřejnosti s posledními teoretickými a technickými výboji. Z přístrojů, které jsme tehdy zkonstruovali a propagovali, vyvolala patrně největší ohlas tzv. průzorová trubice, která pracovala na principu objevu formulovaného ve známém Hladík- Kučerově teorému „Úhel dopadu je odrazu akýsi čudný”. Konstrukčně vzato, šlo o mnohostěnnou plechovou hlavici se dvěma svislými průzory umístěnými v libovolných dvou stěnách, která při každém nasazení na stativ umožňovala opětovné vytýčení stejného úhlu. Po pečlivém výběru hlavice bylo průzory možno vytýčit prakticky jakýkoliv úhel s výjimkou pravého (hlavice s úhlem 90 stupňů mezi průzory byly vyřazovány jako zmetky). Jak je na první pohled zřejmé, jedním z hlavních přínosů této pomůcky bylo totální zrušení devadesáti- stupňového stereotypu, který po desetiletí ba i staletí vládl evropské i světové geodézii. Pouze pro vývoz do tzv. rozvojových zemí byly v menším množství vyráběny průzorové trubice stográdové.
Další revoluční novinkou v oboru zeměměřictví byla naše aplikace Gaussovy „metody nejmenších čtverců” na fotogrammetrickou signalizaci předmětů měření v terénu při leteckém snímkování (šlo o použití signalizačních terčů o rozměrech max. 1x1 cm). Oba autoři byli za propagaci této metody (a s tím spojenou obrovskou úsporu signalizačního materiálu) po zásluze několikrát navrženi na Gottwaldovu cenu, a také několikrát zbiti fotogrammetrickými vyhodnocovateli, kteří na pozdějším stereomodelu nebyli s to objevit ani jediný signál.
Dnes bohužel musíme konstatovat, že většina brilantních myšlenek, které jsme tehdy uvedli na veřejnost, nebyla v praxi nikdy realizována. Širšího uplatnění se nakonec dočkal jen glóbus Severočeského kraje a plastická mapa horního Povolží určená pro slepé vojáky.
Vzhledem k tomu, že také námi vytvořená literární a ostatní umělecká díla zůstala ve svém dopadu omezena na poměrně malou kulturní obec (část literárních děl dokonce nebyla ani přeložena do hlavních světových jazyků!), prolíná naším ohlédnutím za léty strávenými na SPŠZ neodbytný pocit částečné marnosti.”
Konec společné zpovědi
Po skončení studia na průmyslové škole se po maturitě cesty obou protagonistů rozcházejí. Karel Kučera odchází studovat (a později i vyučovat) na FF UK v Praze, František nejprve odchází na vojnu a poté, na základě tzv. “umístěnky” destruktivně budovat pohraničí. Začíná tím, že se podílí (ke své veliké lítosti) na zbourání mosteckého pivovaru nebo na ekologické devastaci krajiny v povodí Ohře v souvislosti s výstavbou Nechranické přehrady.
V současné době užívá zaslouženého odpočinku, když předtím působil u jedné nejmenované soukromé geodetické firmy jako „minišéf” detašovaného pracoviště v Podbořanech.
Na Vánoce v r.2008 se přestěhoval se svojí ženou do malebné vísky Stebno u Petrohradu (viz příspěvek „Comeback“) a věnuje se převážně svým zálibám (houbaření, lov mořských ryb, hra na šalmaj, pyrotechnika a balet).
Velice často a s uspokojením, písemnou formou humorně bilancuje dosavadní průběh svého života. Píše drobné povídky a příběhy, skládá básně, píše i divadelní hry menšího rozsahu (tak do 10 diváků).
Rád píše v nadsázkách, úvozovkách, v kulatých i hranatých závorkách, v teplákách, v sedě i v leže, ve vlaku a zejména pro vlastní potřebu. Pouze příležitostně přispívá do menších regionálních deníků jako jsou např. „Kryrská rozhledna“, „Ujszó“, „Modré (je částečně barvoslepý) právo“, „Mateřídouška“, či „Playboy“.
Má smysl pro humor, věčnou žízeň, dvě děti, prošedivělé vlasy a vousy,nový kyčelní kloub a staré auto. Trpí mírnou obezitou a trpí i doma (a to stále jednu a tutéž manželku – spolužačku ze SPŠZ).
Toliko k uměleckému a odbornému profilu našeho budoucího internetového pisatele.
šéfredaktor M.Koniáš
Č. 1:
Č. 3:
Č. 6:
