Zeměměřická opera
Úvod:
Vážení,
zhruba v 80. letech (ještě stále tohoto století) se prováděla na nejmenovaném pracovišti bývalého SG likvidace části mapového fondu, konkrétně map bývalého pozemkového katastru. Na této skartaci již zmíněné části grafického elaborátu by nebylo jistě nic neobvyklého, kdyby nebylo dvou maličkostí:
1. skartovaná mapová díla byla totiž v té době stále platná, použitelná a hlavně potřebná
2. pro již zmíněnou skartaci byla poprvé použita tzv. „termická cesta”.
Tuto novátorskou metodu hned druhý den po skartaci podrobněji popsal ve svém odstavci “černé” kroniky tehdejší krajský deník „Průboj” pod titulkem „Požár z nedbalosti na detašovaném pracovišti geodézie v Rumburku”.
Vy se však jistě ptáte, proč tento zdlouhavý a zdánlivě nesouvisející úvod – tak tedy rychle k meritu pudla:
Když si totiž tehdejší vedoucí onoho pracoviště začal při vyšetřování sypat na hlavu popel z akumulačních kamen, pravděpodobné příčiny celé záležitosti, zachytil se mu mezi prsty, spíše tedy mezi uši, jakýsi ohořelý cár papíru. Po pečlivém pozdějším ohledání se zjistilo, že se jedná o torzo jakési zeměměřické opery či operety – konkrétně se jedná o osnovu libreta k dílu o deseti obrazech, texty árií sboru a bezvýznamný útržek notové osnovy z tympánového partu a to jistě uznáte, že k sestavení ústřední melodie, ba dokonce k reprodukci celého hudebního díla bylo téměř málo.
Navzdory těmto skutečnostem jsem se však od samého počátku (kdy se mně těchto pár zachovalých nicotností dostalo do ruky) domníval, že byť se jednalo o pouhé torzo díla zatím neutěšeného významu, by toto nemělo zůstat kulturně-geodetické veřejnosti utajeno, a proto jsem si položil za svoji stavovskou povinnost celé dílo zkompletovat, slátat a kromě hudební složky tedy částečně zrekonstruovat.
Zda a jak se toto, po mnoho měsících usilovného bádání a hudebně-lingvistického flastrování podařilo, nechť posoudí jiní. Proto na výzvu náčelníka geodetické osvěty prezentuji tímto našim čtenářům pravděpodobnou verzi tohoto unikátního díla.
Tož, zkusme se všichni přenést do doby cca dvacátých let tohoto století a již nás čeká:
Obraz prvý:
Mladý, avšak již ženatý měřický úředník ing. Klátil z Postoloprt provádí v této době revizi a údržbu trig. bodů na území celého Rakouska-Uherska. Při jedné ze svých častých pracovních cest zabloudí tento revizionista také do Svinibrodu.
Sbor (zpívá árii ing. Klátila):
„Slunko tu svítí, vítr duje,
kdopak to tady reviduje.
Duj, duj, duj, větře duj,
řádně body reviduj,
duj, duj, duj, větře duj,
ve své knize eviduj.
Vija, vija, vija, já.”
Obraz druhý:
Ve Svinibrodu se v krámku opačně sexuálně orientovaného drogisty Prohazky při nákupu několika plechovek svinibrodské zeleně k nátěru ochranných tyčí náhodou seznamuje s mladou krasavicí Johanou Bočanovou – dcerou místního hokynáře, se kterou se začíná v krámku drogistově pravidelně scházet a dohazovač Prohazka jim k milostným hrátkám propůjčuje za úplatu svůj příruční sklad, kde se oba příležitostně milují na hromadě modré skalice a nehašeného vápna. Samozřejmě, že tento způsob fyzické realizace tohoto milostného vztahu přináší záhy (po pár měsících) své negativní ovoce – ano, správně – znehodnocení vápna i skalice pro jejich vzájemnou chemickou neslučitelnost.
Sbor (zpívá árii opačně sexuálně orientovaného kuplíře Prohazky):
„U Prohazky, u Prohazky,
scházejí se různé lásky,
drogista jim k lásce žehná,
okukuje pánům stehna.
Komu se to nelíbí,
ať Prohazkovi políbí.
Dyja, dyja, dyjadá.“
Obraz třetí:
Nad rozvíjejícím se milostným příběhem se začínají stahovat válečná mračna. Ing. Klátil, po marném úsilí obstarat si modrou knížku, zcizuje alespoň hokynáři Bočanovi jeho zelenou knížku a chvatně odchází na frontu. Zanechává po sobě nedokončenou práci, velice špatný dojem, 18 ks žulových mezníků 20x20x80 cm, dluh za leasingový pronájem příručního skladu, neumytý štětec a Johanu Bočanovou s outěžkem. (Pozn. pro inšpicienty: Jinak je scéna prázdná). Z nezávislého zdroje se však později dovídáme, že po cestě na frontu stačil tento baraba ještě vytunelovat brennerský průsmyk.
Sbor (zpívá árii sousedky Lischkeové):
„Říkala bába, říkala teta,
neber si holka geodeta.
Natře holku, natře tyč,
než se nadáš, už je pryč.
Vija, vija, vija, já”
Obraz čtvrtý:
Válka zasahuje svými důsledky do osudu obou skororodin ing. Klátila. Jeho žena, již zanechal v Postoloprtech, je několikrát znásilněna hordami císařských vojáků táhnoucími na východ a několikráte znásilněna hordami císařských vojáků ustupujících na západ.
Na následky poslední série znásilnění žena při předčasném porodu umírá – avšak dítě (holčička) zůstává c.k. řezem zachráněno.
V téže době se rodí v dalekém Svinibrodu svobodné matce Johaně Bočanové syn (chlapec), který dostává jméno Hořec, kterému však nikdo neřekne jinak než „Vápenec” nebo „Skalický”.
Sbor (pochmurným mručením reprodukuje válečné utrpení):
„….mmmmmm….
Vija, vija, vija, já!“
Obraz pátý
Po skončení vojny se ostřílený ing. Klátil vrací zpět do Čech a je jmenován přednostou katastrálního úřadu v Postoloprtech. Z války si přináší četné vícestupňové popáleniny, několikeré nízkostupňové omrzliny, 147 vystřílených nábojnic a dva páry onucí.
Z dalšího nezávislého zdroje se však později dovídáme, že po cestě z první linie domů do Postoloprt stačil tento baraba vytunelovat letenskou pláň.
O několik let později odchází Hořec (nebo chcete-li Vápenec, či Skalický), snad veden instinktem, snad na samotný nostalgický nátlak matky Johany, studovat měřictví do Prahy. Po několika letech usilovného studia jako čerstvě vyřazený inženýr nastupuje na katastralamt právě do Postoloprt a jeho představeným není nikdo jiný než již stárnoucí ing. Klátil – vlastní otec.
Na témže pracovišti je zaměstnána i Klátilova erárně-adoptivní již dospělá dcera, a to v kumulované funkci osvětové pracovnice a dokumentátorky. Oba mladí lidé nacházejí v sobě brzy zalíbení a tajně se scházejí v depozitáři, kde se tajně milují na hromadě nevytříděných katastrálních map v měřítku 1:2880.
Sbor (zpívá árii Klátilem nasazeného pozorovatele):
„Leží tu muž, leží tu žena,
podivná láska zaprášená.
Nikdo je tu nevidí,
kdopak mapy vytřídí??!!
Via, via, viagrá!!”
Obraz šestý:
Tento vztah však dlouho utajen nezůstává, a proto se také pochopitelně nelíbí ani již poněkud senilnímu ing. Klátilovi – nevlastnímu otci a tento začíná proti mladému inžinýru spřádat různé intriky, např. mu přepisuje počasí na polních náčrtech, ocelové pásmo zamění za pryžo-vé, přebarví mu služebního koně na zeleno, odmontuje mu kolečka od mobilního telefonu či mu upiluje hroty na trasírkách apod.
Sbor (zpívá árii pomstychtivého Klátila):
„Já intriky mám v malíčku,
piluju, piluju výtyčku,
výtyčku, výtyčku piluju,
páč svoji dceru miluju.
Vija, vija, vija, já!”
Obraz sedmý:
Mladý inženýr Hořec (nebo chcete-li Vápenec, či Skalický) přes veškeré pracovní a sexuální klacky, které mu pod nohy hází dosud nepoznaný otec, pracuje na novém zlepšovacím návrhu – vyřezává z bramboru razítko „Za kvalitu své práce zásadně neručím”.
Při odzkušování tohoto vynálezu přímo v terénu kdesi na Havlíčkobrodsku, je mu jeho geniální záměr odcizen ctižádostivým kvalitářem, normovačem a amatérským vynálezcem emigrantem Borisem Pidlou, který praktické odzkušování tajně sleduje a fotografuje střídavě z práškovacího letadla a střídavě přímo v bramborovém poli v převleku za mandelinku bramborovou.
Sbor (zpívá árii mrzkého emigranta Pidly):
„Plížím se mezi řádky,
na mne jsi hochu krátký.
Plížím se velikou rychlostí,
snad se mi krádež poštěstí.
Lepší než trocha prsti
je mít vynález v hrsti.
Dál pracuj a já mezitím
na matnici fota tě zachytím.
Vija, vija, vija, já!”
Naopak ke své smůle to byl však právě Pidla, který byl v okamžiku fotografování ve svém převleku rovněž zachycen. Tehdejší soudobý list „Schuckensie Wopperzeitung” o této události píše: „Při sklizni bramborových hlíz doplatil za svoji zvědavost jistý B.P. (my všichni však víme, o koho se jedná), který v kostýmu amerického brouka byl při fotografování rovněž zachycen a to nehlučným vyorávačem brambor zn. Gustáv KGB 68 státní poznávací značky LTC 36-71. Po poskytnutí první pomoci dýcháním z úst mezi krovky byl na nosítkách přepraven do blízkého špitálu milosrdných bratrů Gayů – Helmuta a Heinricha”. Toliko dobový deník „Schuckensie Wopperzeitung”.
Obraz osmý:
Inženýr Hořec (nebo chcete-li Vápenec, či Skalický) zoufalý z nastalých potíží v souvislosti s obhájením autorství svého zlepšovacího návrhu, podává na Borise Pidlu žalobu k zemskému soudu a zde za přispění důležitého svědectví starého Klátila celý spor jednoznačně vyhrává v poměru hlasů 8:7 – po prodloužení.
Svědectví ing. Klátila se opíralo o fakt, že k soudu jako „corpus delicti” přinesl pracovní plášť mladého inženýra, který tento používal při své pracovní činnosti v depozitáři a který byl celý poset skvrnami od bramborového škrobu. My však, milí čtenáři, víme již o původu těchto skvrn své …. a laboratorní technika v té době….
Zahořklý Pidla odchází od soudu na hlavu poražen a o jeho dalším osudu se dovídáme až v desátém, tedy závěrečném obraze.
Sbor (zpívá árii vrchního soudce Neumanna, resp. jeho závěrečnou řeč):
„Přísahej, přísahej, přísahej,
na jeho vynález nesahej
vždyť on znak v ertepli vsadil
marně ses u soudu vadil.
A tak díky z brambor škrobu,
kopeš si základ svého hrobu.
Vija, vija, vija, já!”
Obraz devátý:
Starý ing. Klátil již cítí svůj konec a na smrtelné posteli nabízí své místo i dceru mladému inženýrovi.
Hořec (nebo chcete-li Vápenec, či Skalický) si u postele umírajícího Klátila strhává falešný knír, ze zad sundává falešný stativ a teprve nyní v něm ing. Klátil poznává svého nemanželského syna – bere si však své tajemství s sebou do hrobu. S vypětím posledních sil dává oběma mladým lidem požehnání i duplikát klíče od depozitáře a svíraje ruku narychlo přivolaného corronera smířen s Bohem umírá.
Shodou osudových událostí v tutéž hodinu se v dalekém Svinibrodu loučí se životem i Hořcova matka Johana Bočanová.
Sbor (zpívá duet rychle přivolaného corronera a pomalu umírajícího Klátila):
„Nyní tě hochu můj poznávám,
před Bohem vinu svou doznávám.
Za ruku dceru mou uchop,
k ústům mým přilož své ucho-p…
(Zde nevíme, co chtěl ubohý Klátil dále říci, neboť právě v tomto okamžiku naposledy vydechl a zdechl).
Obraz desátý – poslední:
Ocitáme se na pohřbu zesnulého měřiče ing. Klátila. Na víku jeho červenobílé pruhované rakve se skví obrovský věnec zhotovený ze „svízele-přítuly”, který mrtvému sám uvil a zaslal jinak sexuálně orientovaný drogista Prohazka z dalekého Svinibrodu. Na poslední cestu ing. Klátila vyprovází místní kapela „Rozštěbetané heligóny” – a zde musíme již poněkolikáté zalitovat, že se nezachoval žádný notový záznam z této pochmurné diskotéky.
Této smutné události (a tou, jak jistě uznáte, pohřeb obvykle bývá) využili všichni pozůstalí, zbývající smuteční hosté (a konečně i dosud neznámý autor této opery) a postoloprtský katastralamt zůstal v onen den definitivně neotevřen. Účastníci pohřbu zůstali oděni do svých převleků a týž den se konala jiná, veselejší a již delší dobu očekávaná událost, svatba.
Nevěsta zářící štěstím se prodírala lesem slavnostně ozdobených trasírek a v ruce svírala obrovskou kytici rulíku zlomocného, kterou vlastnoručně svázal a nevěstě zaslal opačně sexuálně orientovaný drogista Prohazka z dalekého Svinibrodu. Oddávajícího postoloprtského rychtáře Fleischmanna udivila pouze nevěstina tvrdošíjnost, s kterou odmítala přijmout společné příjmení „Bočanová” s tím, že nestojí o to, aby si ji po svatbě pletli s kdejakou Mahulenou, a tak si ponechala své příhodnější adoptivní jméno „Klátilová”. Nastalé svatební veselí hudebně jistil již tehdy proslulý „Vídeňský tympánový orchestr – nositel řádu práce”, a opět, tentokráte již naposledy, musíme zalitovat, že se zachoval pouze onen bezvýznamný útržek notové osnovy tympánového partu, o kterém jsem se zmiňoval v úvodu této rekonstrukce.
Sbor (zpívá finální – závěrečnou árii):
(Zde bych se chtěl zmínit o jisté operní neobvyklosti a totiž o té, že v tomto případě existují dvě odlišné resp. i protipólné verze této závěrečné árie, a to verze tzv. pohřební a verze tzv. svatební. Byla totiž použita vždy ta varianta, na které se operní publikum dohodlo o přestávce mezi devátým a desátým obrazem, a to v souladu se skutečností, kterak se rozdělily sympatie publika k tomu či onomu obřadu, potažmo sympatie k tomu či onomu doprovodnému hudenímu tělesu. Pouze, když se opera hrála tzv. „pro školy”, bylo použito veselejší, tj. svatební verze):
| Sbor – verze pohřební „Proč bychom se veselili, když nám Pánbůh tátu vzal, proč bychom se veselili, smutně stojíc opodál Mezi strejdy, mezi tety, mezi všechny geodety padl smutek nad tou ztrátou, navždy budeš naším tátou. Vija, vija, vija, já!” |
Sbor – verze svatební „Proč bychom se netěšili, když nám Bodner zdraví dá, proč bychom se netěšili, když se o tom povídá. Mezi strejdy, mezi tety, mezi všechny geodety, radost z toho sňatku padá, ať Vám kytka neuvadá. Viaj, vija, viagrá!” |
A jak to dopadlo se ctižádostivým emigrantem Pidlou!? Inu tak, jak to s takovými ptáčky končívá. Po odpykání alternativního trestu v podobě nucených prací (vyšívání, lepení chmelových žoků a jiných pytlíků apod.) je mu navždy zakázána činnost normovače a po odebrání fotoaparátu i průkazu zlepšovatele je z republiky vyhoštěn a stává se za trest ředitelem mamutí třídírny brambor v dalekých Uherských Erteplicích.
Josef Jakodán Pyl
září 1999
