Princezna Alhidáda, Kašpárek a zlý obr Bobr

Vážení přátelé,

tak, jak jsem před časem slíbil, dovoluji si Vás všechny nyní seznámit s pokusem o vlastní rekonstrukci části loutkového geodetického dramatu „Princezna Alhidáda, Kašpárek a zlý obr Bobr”, o kterou mne požádala kočovná loutková organizace „PIMPas.” z Liberce.

    Rozhodl jsem se, že v úvodu následující stati Vás všechny nejprve seznámím s okolnostmi, které rekonstrukci části uvedeného díla předcházely. Tímto budete jednak rychle uvedeni tzv. „do obrazu” a druhak toto rozhodnutí mně usnadnilo a ušetřilo množství práce s rekonstrukcí spojené. V čem že spočívala tato geniální myšlenka??? Tož vizte:

a) v samotném úvodu jsem se rozhodl otisknout dopis společnosti „PIMPas” mojí osobě v plném znění. V dopise, krom žádosti o samotnou rekonstrukci, byla rovněž částečně popsána její pimprlová historie od jejího vzniku až do současnosti

b) dále jsem se rozhodl uvést některé pasáže z kroniky této loutkové společnosti. Kroniku mně laskavě zapůjčil její současný údržbář p. Pukavec

c) a konečně jsem se rozhodl seznámit Vás stručně s dějem, který se odehrává v některých předchozích čtyřiašedesáti obrazech a v “plné parádě” provést a představit rekonstrukci pouze obrazu posledního. Tento poslední, pětašedesátý obraz je sice nejkratší, leč nejnapínavější a rekonstrukci nejvíce vyžadující, neboť libreto i vlastní scénář byly v případě tohoto díla (s vyjímkou právě posledního obrazu) zachovány téměř nepoškozeny.

 

*    *    *

 

a) Dopis společnosti „PIMPas” adresovaný mojí osobě:

Vážený pane Havlík (má být správně Hladík),

úvodem našeho dopisu přijměte mnoho co nejsrdečnějších pozdravů spolu s přáním pevného zdraví a tvůrčích úspěchů v roce 2001 a v letech následujících.

    Dále dovolte, abychom současně vyjádřili náš bezmezný, kolektivní úžas nad tím, jak jste se dovedl vypořádat s obnovou dnes již známé „Zeměměřické opery”. Nedovolíme si však odhadnout, kolik času jste musel věnovat na rekonstrukci jejího libreta. Jistě jej však bylo více než mnoho.

    Právě s pochopením výše uvedených skutečností se s velkou důvěrou a nemenší naléhavostí obracíme k Vaší osobě, spolu se žádostí, zda byste nebyl té dobroty a neujal se rovněž práce na obnově jiného geodetického díla a to částečné rekonstrukce a potažmo i kompletace loutkové pohádky „Princezna Alhidáda, Kašpárek a zlý obr Bobr”, jejímž autorem je náš předchůdce a spoluzakladatel loutkářské společnosti, dnes již zesnulý bývalý principál pan Kurt Koschilka.

    Mnoho nám na rekonstrukci a jakémsi ozdravění této hry záleží, neboť v tomto roce (2001), v roce oslav stého výročí založení naší loutkové scény, bychom rádi uvedli na prkýnka, která znamenají okres, její obnovenou premiéru.

    Doufáme, že nebudete pokládat za příliš troufalé, když si Vás dovolíme ještě poněkud pozdržet a krátce Vás seznámíme s historií našeho spolku od doby jeho založení až do dnešních dnů:

    Naše pimprlová akciová společnost („PIMPas.”) je dlouholetým nástupcem a pokračovatelem loutkového kočovného divadélka „Kleine Wirbelsturm”, založeného v Liberci v r. 1901.

    Vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o společnost divadla kočovného, nemělo toto(a tato tradice je zachovávána až dodnes) nikde žádnou svoji stálou divadelní scénu.

    Po skončení první světové války, na vlnách elánu a vlasteneckého cítění, byl název souboru počeštěn a přejmenován na „Uragánek” a tento název se zachoval a užíval až do r. 1945.

    V průběhu druhé světové války byla společnost pronásledována i jinak persekuována a to zejména za poněkud neuvážené vystoupení v lednu 1939 v Karlových Varech s loutkovou pohádkou „Čalouník málem králem”. Kulisy a téměř všechny loutky byly tenkrát zabaveny a členové souboru se museli uchýlit do ilegality. Se svými dřevěnými miláčky se však po skončení války již nesetkali, neboť z většiny loutek byly vyrobeny protézy pro náhradu zmrzačených údů vojáků německého wehrmachtu. Po skončení války byla činnost kočovného souboru obnovena pod názvem „Koněvánek“, který byl užíván až do r.1955.

    Po roce 1955, v letech obrovské kritiky tzv. „kultu osobnosti” byl loutkový soubor přejmenován na „Pojízdné jizerské loutkové divadélko Zdeňka Nejedlého – vozitel Řádu práce”, a tímto titulem se honosil až do r. 1966, kdy byl nakrátko přijat název „The Little Hurricane”, jež byl však v dobách normalizace pozměněn na „Kremelské větry”. O několik roků později, v letech zvýšené aktivity sudetských němců v pohraničí se neujal jimi navrhovaný a odsouzeníhodný název „Cyklónek B”.

    Pod těmito a několika různými názvy působil soubor až do roku 1989 a po „sametové” revoluci byl přijat původní název „Uragánek”.

    Po neprokázaném podezření z financování volební kampaně ODS, ODA, ČSSD, KDU-ČSL, SPR-RSČ a KSČM byl soubor v roce 1994 transformován na akciovou společnost a pod názvem „PIMPas. Liberec” působí vlastně dodnes.

    Vážený pane Havlík (zase to má být Hladík),

toliko krátce k historii vzniku a k dalšímu uměleckému působení našich předchůdců, za jejichž činnosti vzniklo i mnoho původních loutkových her, z nichž některé se, s malými úpravami hrají dodnes. Mezi ty nejzdařilejší si dovolíme zařadit díla jako:

„Klapzubova jedenáctka”, „Velkopopovická dvanáctka”, historické dílko „Tři mušketýři – desátá bída”, loutkový seriál „30 přílivů bocmana Seemana”, lehce erotický kousek „Vojákovy onuce – Škrholovy poluce”, a samozřejmě pohádky jako „O pervitinové chaloupce”, „Kocour Jakeš”, „Maruška a jejích 12 měsíčků” i v úvodu zmiňované dílo „Princezna Alhidáda, Kašpárek a zlý obr Bobr”, od kterého si Vám dovolujeme zaslat úplné libreto všech dosud dochovaných obrazů a laskavě Vás žádáme o pokud možno urychlenou rekonstrukci libreta i scénáře obrazu pětašedesátého – tedy posledního.

    Čest Vaší usilovné práci a na jistě vynikající výsledek Vašeho snažení, se již dnes těší všichni členové našeho pimprlového souboru.

V Liberci dne 6.1.2001 Za spol. „PIMPas Liberec”                                                            Narcis Žalud - jednatel

 

b) citace některých pasáží z kroniky souboru, zapůjčené současným kronikářem p. Pukavcem

6.3.1906…Liberec

„Dnešního dne výpověď ctihodný pan Hovořil (jež nápovědu u nás prováděl) na stůl položil, když předtím odmítnuv nápovědu ve hře „Chytrému napověz – hloupého pověs” konati. Zcela toto ku škodě velké není, neb pan Hovořil hluchoněmým byl a z pouhého soucitu u společnosti naší byl zaměstnáván. Týž den odpoledne mladý pán Mlčuch na jeho místo posazen byl.”

15.7.1913…Jablonec nad Nisou

„Do šíré země Ruské, ku velké škodě celé družiny náš mistr režie Boris Boris (vlastním jménem Adolf Adolf) odchází, když nastudovati osmnáctidílný seriál „Vojna a mír” s námi nestačil.”

12.8.1920… Žatec

„Pokladní dívadla našeho Lakomá Dorota všechny nás vypekla, když tato s kasou plnou mincí se neznámo kam vzdálila a zakrátko obnos celý v hospodě pověsti nevalné prohýřila.”

pátek 13.6.1928…Hořovice (POZOR!!! – pro rekonstrukci dosti stěžejní událost)

„Dnešního dne postihlo naší mobiliosní scénu neštěstí ze všech největší a tolik pro smutné osudy většiny divadel typické – požár, ano vyhořeli jsme!!!

    Popelem lehla nedostatečně oplechovaná maringotka, malovaná opona, téměř všechny kulisy (ba i obrovský rybník) a shořely skoro všechny naše loutky. Podařilo se zachránit pouze dvě, a to postavičku poštovního doručovatele a figurku homosexuála Mrkáčka, které ze šlehajících plamenů obětavě vynesl místní pyroman Jiří Zápalka (přezdívaný Jirka Sirka Flamengo), který tudy náhodou okolo procházel.

    Spolu s dřevěnými činoherci vzaly v plamenech úplně „za své” i některé předlohy a scénáře k našim, generacemi sepsaným hrám, další osnovy byly více či méně poškozeny.”

25.2.1948…Praha

„Při premiéře naší historické hry „Hrad“ v Malostranské besedě začalo náhle dosud ctěné publikum houfně opouštět hlediště a to bez zaplacení za téměř již shlédnuté celé představení.

    Většinu těchto nepoctivců se nám však podařilo dostihnout na Staroměstském náměstí, kde se již jeden z nich (naivně maskován beranicí) ke svému podlému činu přiznával. Vylezl si k tomu dokonce na jakousi tribunu a do mikrofonu řval: „Právě se vracím z hradu …”, ostatní mu ještě ke všemu tleskali. Nás si nikdo nevšímal a tak jsme žádné peníze dodatečně nevybrali. V Malostranské besedě dlužíme za otop, pronájem sálu a občerstvení. Takhle budeme mít do smrti hovno.”

1.5.1951…Liberec, Praha

    „Náš soubor „Koněvánek” byl za svoji poválečnou kulturně-budovatelskou činnost navržen na Gottwaldovu cenu a od samého pana presidenta jsme obdrželi zbrusu nový hoblík na úpravu loutek. Odpoledne odjíždíme na mimořádné představení do Jáchymova s úsměvnou satirou „Nekecej, kopej a sviť.“

9.5.1970…Chrudim

„Na pimprlovém festivalu „Loutkářská Chrudim” získáváme čestné uznání a cenu místní organizace SČSP (zánovní zájezdový Velorex) za zdařilé ztvárnění loutkové hry Vasila Mohoryty „Příběh opravdového člověka“. Navíc prestižní cenu „Chrudimský vodič” (jakási obdoba filmového Oscara) získal člen našeho souboru soudruh Němec a to za, cituji: „citlivé vláčení představitele hlavního hrdiny v polystyrenovém sněhu”. Samozřejmě, že pozvání k účasti i v příštím ročníku jsme nemohli odmítnout, naopak jsme odmítli pozvání soudružky Marie Kabrhelové, neboť v souboru nemáme ani jednu soudružku-ženu.”

17.11.1991…Červený Hrádeček

„Nevíme, co se kolem nás děje. V době dopoledního uvádění loutkové pohádky pro mládež „O statečném Cibulkovi“ vtrhli na scénu dva maskovaní příslušníci útvaru rychlého nasazení a bez jakéhokoliv vysvětlení z jeviště odvedli postavičku hlavního hrdiny a navíc nám zabavili loutky prasátka a hovádka (býčka).

    Před večerní premiérou loutkové opery „Neprodaná vesta“ zase někdo přestříhal všechny provázky u postavičky koktavého Vaška a jeho výstup i textový part musela alternovat figurka z lipového dřeva ponocného Kalouse a to uznáte, nebylo to pravé ořechové.

    Dobře nám tak, neměli jsme před těma dvěma lety řvát „máme hole v ruce” a taky jsme nemuseli tolik chrastit těma klíčema.”

 

c) Vlastní pokus o rekonstrukci libreta i scénáře posledního pětašedesátého obrazu

Vážení přátelé,

    jak již bylo v samotném úvodu napsáno, dovoluji si Vás, před samotnou rekonstrukcí pětašedesátého, závěrečného obrazu, seznámit s obsahem některých, vybraných obrazů předcházejících.

    K naplnění podstaty této skutečnosti si dovolím využít citace úvodního slova tehdejšího principála p. Hudráka, kterým oslovil malé diváky v prosinci r. 1928 v Prčicích, tedy necelý půlrok poté, kdy došlo k tragedii (žhářství) v Hořovicích - viz odkaz při citaci z kroniky.

    Z úvodního slova pana Hudráka tedy cituji:

Dobrý večer, milé děti!

Protože jste byly skoro celý rok hodné a pracovité jako včelky, zavítalo k Vám naše známé loutkové divadélko „Uragánek“.

    Jak vidíte, jsme zde mezi Vámi, leč pouze málo scházelo a dnes jsme se vůbec nesetkali. Postihla nás totiž, milé děti, pohroma. Jeden tuze zlý člověk nám před půlrokem celé divadélko zapálil a tak nám skoro všechny loutky i kulisy shořely.

    Cožpak jsme Vás ale mohli, milé děti, zklamat??, cožpak jsme mohli nepřijet?, cožpak jsme se mohli netěšit na Vaše rozzářené obličejíčky??? - věřte, že mohli, vlastně nemohli a tak jsme k Vám přijeli přec a to dokonce s úplně novou pohádkou, která jméno má: „Princezna Alhidáda, Kašpárek a zlý obr Bobr“

    Ne, milé děti, opravdu nejsme zvyklí se kupředu vymlouvat a sýčkovat případný nezdar, ale jak sami vidíte, naše skupinka není příliš početná (proto jsme přijeli vlakem) i loutek a kulis máme poskrovnu - nač také převážet popel, že.

    Musíte proto všichni, i Vaši tatínkové a maminky, omluvit drobné nedostatky a zvláštnosti, například, že třeba princeznu Alhidádu musí hrát poštovní doručovatel a Kašpárka alternovat dřevěný gay Mrkáček.

    Ne děti, smát se nám, to není moc hezké, nám se bude naopak líbit, když nás po skončení našeho vystoupení odměníte tleskotem svých malých baculatých ručiček a utrousíte do našeho prasátka (z dobře vypálené hlíny) nějakou tu korunku.

    Protože je nás, milé děti, málo a jak už jsem také říkal předtím, nemáme ani moc kulis a loutek, budeme Vám muset z této pohádky zahrát jenom kousek (....a teď se smějte, vy parchanti!). Ne, neplačte, to není taky moc hezké, vždyť o nic nepřijdete. Uvidíte sice jenom poslední pětašedesátou část pohádky (my dospělí tomu říkáme „obraz“), ale tato část je z celé širé pohádky ta nejnapínavější a nejhezčí. O ostatních částech (jak my dospělí říkáme „obrazech“) Vám za chvíli něco povím, pak bude malá přestávka, ve které si můžete koupit tady od naší tety paní Hudrákové cukrový špalek a po přestávce, až zacinká zvoneček, se už můžete těšit na naši hranou pohádku. Tak tedy milé děti, hezky poslouchejte - vyprávění začíná:

Obraz první:

Chudému zlatokopu Boháčkovi a neznámé figurantce Žofii Loudové, r.č.: 066115/018, trvale bytem Žabokrky čp. 48 se narodí překrásná princezna, jež dostane po překvapeném otci jméno Alhidáda Chudobová, vizuálně alias poštovní doručovatel.

Obraz pátý:

Stárnoucí Boháček odchází do El Dorada, kde zakrátko v domově důchodců pro přestárlé zlatokopy umírá a malá Chudobová je na příkaz sociální pracovnice Douchové svěřena do péče, intenzitou vztahu téměř macechy, Loudové. Zakrátko na útlém dřevěném tělíčku poštovního doručovatele přibývá den ode dne více a více škrábanců a mízních podlitin - ano děti, rány, kopance a bití jsou denní potravou malé princezny.

Obraz šestnáctý:

Macecha Loudová, již zakrátko unavená denními starostmi o svěřené dítě, utíká v zoufalství z domova a zákrokem kouzelného dědečka se stává dozorkyní v nedalekém ústavu nápravné výchovy, kde si zakrátko pro svoji laskavost a oblíbenost vyslouží přezdívku „Karabáčová Lou“.

    Osiřelá Alhidáda, alias poštovní doručovatel, je soudním rozhodnutím čj.: Alh/08/1312/Hosn. ze dne 14.7.1916 svěřena do péče pěstouna, jímž se losem stává vysloužilý vojenský topograf podplukovník v.v. Vševěd, který rovněž mladé děvče fyzicky i duševně trýzní.

    Opatrovnictví i svéprávnosti je zbaven krátce poté, co jest přistižen místním policajtem Valnohou a ponocným Poledníčkem, an oblečen pouze v suspenzor a tmavé brýle vypráví děvčeti vilným hlasem pohádku „O dvanácti měsíčkách a ohnivém ptáku“.

Obraz čtyřiadvacátý:

Opuštěná dospívající Alhidáda opouští rodnou jeskyňku a vydává se cestou kol místního katastrálního úřadu do světa na zkušenou.

    Slouží na různých místech, různým způsobem a také různým pánům, mimo jiným také obuvníku Matoušovi, který jí za dobrou službu zhotoví kouzelné střevíčky, které mají tu moc, že kdo si je obuje a dupne si v nich - okamžitě zmizí.

    Princezna obuvníku Matoušovi poděkuje, obuje si střevíčky na nahé tělo (ševci dupne) – a okamžitě zmizí.

Obraz třicátý:

Již vyspělá princezna, alias poštovní doručovatel, se při hledání dalšího zaměstnání zastaví v zájezdním hostinci „U zlomené trasírky“, zde se opije s hordou měřických pivosrkačů a notně podroušena, tajemství kouzelných střevíčků vyblábolí. Navíc vyzradí, že má tyto uloženy v příruční cestovní poštovní brašně.

    Její opilý přednes odposlechne dosud střízlivý poštovní doručovatel Balíček, alias rovněž poštovní doručovatel. Tento si počká a posléze pod rouškou tmy spáchá trestný čin rozkrádání majetku v kapitalistickém vlastnictví tím, že poštovní brašnu podnapilé princezny zamění za svoji brašnu služební.

    Potká jej však obvyklý osud všech lapků, zakrátko je lapen a odevzdán do péče „Karabáčové Lou“ v nedalekém ústavu nápravné výchovy. Kouzelné střevíčky však u sebe v době zatčení již nemá, stačil je totiž bezprostředně po krádeži vyměnit za láhev zmizíku, ale nestačil si ani dupnout.

Obraz čtyřiatřicátý:

Dospělá Alhidáda, alias poštovní doručovatel, bloudí jako bez ducha členitým terénem (extravilán - stup. obtížn. III) a bezúspěšně hledá práci i své kouzelné střevíčky, které již několikráte změnily svého majitele. Nakonec jí laskavá stařenka Catherine Whitney Čurdová prozradí, že je má ve své moci zlý obr Bobr, sídlící v nedaleké propasti. Princezna, alias poštovní doručovatel, se za obrem okamžitě vydává s rozhodnutím získat kouzelnou obuv zpět pro sebe.

Na cestě za obrem náhodou v restauraci „U Blba“ potkává dávného přítele z mládí Karla Kašpárka, alias homosexuála Mrkáčka, který jí okamžitě přislíbí pomoc a na cestě za obrem Bobrem ji od této chvíle doprovází.

 

Milé děti,

v následujících třiceti obrazech druhé části pohádky se nic zvláštního neděje. Za zmínku snad stojí bezvýznamné úmrtí „Karabáčové Lou“, otevření erotického klubu „Mata Harakiri“ obuvníkem Matoušem, povýšení podplukovníka Vševěda do hodnosti štábního kaprála a úprava pracovní doby ponocného Poledníčka v souladu s novým zákoníkem práce. A co, milé děti, naši dva hrdinové???

    Již poněkud seschlá a sukovitá princezna (alias poštovní doručovatel), doprovázena svým přítelem Karlem Kašpárkem (alias homosexuál Mrkáček), stále bloudí širým světem, marně hledajíc nedalekou propast, jež má být obývána zlým obrem Bobrem. Toto jejich počínání od samého začátku z povzdálí stále sleduje hodná stařenka Catherine Whitney Čurdová, která je odhodlána se v pravý čas do celé záležitosti tzv. „vložit“.

    Když jednoho dne, unaveni neustálým putováním, oba trapeři tvrdě usnou a spí jako dřeva, vloží hodná stařenka do princezniny poštovní brašny kouzelný korespondenční lístek, na kterém jsou napsány souřadnice středu hledané propasti, děti pište si:

Y = 812 347.61, X = 1 012 624.03, BpV = 194.064

    Tímto dobrým skutkem je hodná stařenka ze svého zakletí vysvobozena, proměňuje se zpět v barevnou jepici a čeká ji dlouhý život na zámeckém dvoře - pardón děti, to má být správně „slepici“.

    Když se ráno oba spáči probudí, okamžitě stařenkou (slepicí) zadané údaje objeví a bez meškání (po určení příslušného azimutu) vyrážejí na cestu.

 

*    *    *

 

    A teď, milé děti, následuje ona přestávka, o které jsem Vám již povídal a teta Hudráková už Vás očekává se svými sladkými dobrotami. Po přestávce, až zazvoní zvoneček, se zase všichni sejdeme a podíváme se společně, jak to s princeznou, Kašpárkem a zlým obrem Bobrem dopadlo.

 

*    *    *

 

Vážení přátelé,

tímto končí doslovná reprodukce úvodních i průvodních slov, která pronesl v Prčicích v prosincových dnech r. 1928 tehdejší principál divadélka „Uragánek“ pan Hudrák.

    Z jeho úvodních slov a popisu děje v předcházejících 64 obrazech, pak bylo pro mne hračkou vydedukovat děj, sestavit scénář a popis scény obrazu pětašedesátého i logicky navázat na principálův doslov, který si dovoluji rovněž publikovat v téměř nezměněné podobě a to na samém konci rekonstrukce.

    A nyní Vás všechny již co nejsrdečněji zvu do pomyslného hlediště a to za účelem „shlédnutí“ představení mnou rekonstruovaného děje posledního obrazu:

 

OBRAZ PĚTAŠEDESÁTÝ:

Osoby a obsazení:

P = princezna Alhidáda = alias poštovní doručovatel

K = Karel Kašpárek = alias homosexuál Mrkáček

OB = obr Bobr = obr Bobr (prezentován pouze střevíčky a silným hlasem)

OB´= obryna Bobina = obryna Bobina (prezentuje se pouze vytím a nepříliš častými hlasovými vstupy)

Popis scény (kulisy):

Celému pozadí vévodí smíšený les, na okraji lesa je vidět imitaci žulového hranolu trig. bodu 1309-32, popředí scény (zhruba na úrovni okraje propasti) vévodí tabule s nápisem „Chráněná oblast, zákaz táboření a rozdělávání ohně...“, na okraji scény se povaluje zahnědlý papír a opodál stojí plechový sud a těsně za ním stojí (částečně skryté a zatím nehybné) kouzelné střevíčky. Celou scénografii podmalovává melodie skladby „Veselé prázdniny“ od Hipolitta Hoppa.

Jinak je scéna prázdná!!!

Akce:

(hudba vyznívá „do ztracena“ a princezna přichází na scénu zatím sama a volá)

 

P: "Kašpárku, Kašpárku, Karle, Kájo!!, kde jsi, kam jsi se mně jenom zaběhl??"

K: "Tu som, tu som, netreba ma hladať..." (a objeví se rovněž na scéně)

P: "Dej pozor Kašpárku - Mrkáčku, držte se oba hezky pohromadě, ať se v tom hustém lese navzájem neztratíte. Bože, za dva týdny tomu bude přesně rok a čtrnáct dní co takhle bloudíme širým světem a o obrovi a obuvi stále nenacházíme zpráv."

K: (všimne si na zemi zmuchlaných novin a radostně vykřikne) "Zde pohleď princezničko, zde leží nějaká zpráva!! a né, to je jen nějakej posranej papír."

P: "Jé, a jak je veliký...!

K: "Skutečně? - veliký říkáš?"

P: "Ano, ano, veliký, převeliký - řekla bych přímo obrovitý!"

K: "Tak mě princezničko napadá (ztišuje hlas), že obr bude nedaleko, musíme být nanejvýš opatrní." (scénu začíná podbarvovat melodie "Osudové")

P: (poněkud popojde, provázky se řádně napnou, posléze se prudce zarazí) "Jejda Karle Kašpárku!! (vykřikne), zde je nějaká smrdutá díra, málem jsem do ní spadla, ale to je přece Macocha!!, ahoj mami (a rychle dodává), cožpak mé utrpení nedozná kance - konce?!"

K: "Kurva Alhi, nech macechu Macochou!!, zavři raději zobák a buďme ještě více opatrní, sám jsem nechal rolničky a náušnici doma, abych jimi necinkal a ty tu řveš jako kráva. Obr sídlí nedaleko (melodie "Osudové" mírně zesílí) a do propasti vylévá svoje výkaly (zacpává si nos), proto ten odporný zápach."(udeří hrom, střevíčky se trochu pohnou a ozve se burácející hlas)

OB: "Tak já ti smrdím, ty tajtrdlíku...!!!"

P: (zakrývá si tvář poštovní brašnou) "Bože, běda obr, obr Bobr a mé kouzelné střevíčky má na sobě, och tuze se bojím, že jsem já kráva šílená raději nezůstala sloužit u toho vilného lampasáka Vševěda!!"

K: (zakrývá si oběma rukama dřevěný rozkrok) "Och, také běda, rád bych ti princezničko pomohl, ale musím si ještě odskočit, však víš dobře kam."

P: "Jdi se vysrat Kašpárku, vychcaný jsi dost..."

K: "Ale já nejsem vychcaný ..." (odchází směrem k trig. bodu 1309-32 a začíná močit na jeho část nadzemní stabilizace)

P: (znovu si zakrývá tvář, tentokráte pouze dlaní s doširoka roztaženými prsty) "Proboha, nechci to ani vidět ... (pak směrem k obrovi), slituj se obře Bobře, nebo ať se nade mnou slituje alespoň tvá žena obryna Bobina."

OB: "Cha cháá..., neslituje, Bobinu jsem zaklel a proměnil v šakala. Navíc již před zakletím byla slepá a hluchoněmá!!"

OB´: (ozve se nejprve zavytí a pak skřehotavý hlásek) "Vidím, že neslyším...."

OB: (směrem k princezně) "Tak slyšíš, že nevidí..."

P: "Ach běda, třikrát běda (řekne 2x), že jsem opravdu raději nezůstala u mého zlatého podplukovníka (potichu zní instrumentální skladba "Je t´aime"), jak vidím obře, nezbývá mně nic jiného, než sloužit nyní tobě..."

OB: "Dobrá, chop se tedy kýble a vylej ho do propasti..., a dobře ho vypláchni!!, Bobina je sice slepá, ale je čistotná!, a pamatuj si, nebudeš-li mne poslouchat, sežeru tě a toho vychcanýho cukrouše taky!!, listonoše a buzeranty mám nejradši, rozumíš..."

P: (postoupí až na forbínu a šeptá směrem do hlediště) "Tak mám milé děti dojem, že se mi můj plán začíná dařit, jenom musím obra ještě více nasrat.""Rozumím ti dobře obře Bobře, ale já ten tvůj plechovej barel plnej sraček (udělá dramatickou pauzu) .. - nevynesu!!!!"

OB: "Áááá, to bych se na to podíval!!, i se svou ženou Bobinou, ač je slepá, vidí dobře..."

OB´: (ozve se opět nejprve zavytí a pak skřehotavý hlásek) "Všechno slyším...."

OB: "Tak slyšíš, že vidí ..., neuposlechneš-li, dovedu si i pořádně dupnout!!!"

P: "Ty a dupnout?!, cha, cha, chá (posměšným zvonivým smíchem), zkus to schválně, ty senilní trpaslíku!"

OB: "Tak se tedy pořádně dívej, ty pubertální listonoši v sukních.."(obr dupne, zahřmí se, zhasne světlo - když se scéna později osvětlí, střevíčky jsou pryč, na scéně jsou pouze onuce, je slyšet cvrlikání ptáků a kdosi na panovu flétnu hraje "Robinsonův ostrov")

K: (právě přichází na scénu) "No to se podívejme, hleďme, hleďme..., to jsem ale s tím obrem zatočil, že milé děti, ani ty škrpály z něj nezbyly, jdu se honem podívat...."

P: (skočí mu do řeči) "Jdi se třeba vysrat Karle, vychcaný jsi byl vždycky dost (Karel Kašpárek odchází znovu močit k trig. bodu 1309-32, princezna se na něj dívá, tentokráte si však obličej nezakrývá), ....ále, konec konců, jak se tak na tebe dívám (hudba začíná hrát opět skladbu "Je t´aime"), myslím, že bych v tobě mohla nakonec nalézt zalíbení."
(zvonek, opona jde dolů, světlo v sále se rozjasní)

 

 

*    *    *

 

Na forbínu znovu vstupuje principál se svým závěrečným slovem, plným výchovného efektu:

 

Milé děti,

zazvonil zvonec a pohádky je...., co milé děti... (pokud se nehraje v ústavu, očekává se sborová

odpověď "konec", v opačném případě si principál odpoví sám).

Ano děti, však neplačte, lépe to ani dopadnout nemohlo, inu, jak to v pohádkách bývá: dobro opět zvítězilo nad dobrem - vlastně nad obrem.

A ty se žabko ptáš, jak že to dál s princeznou dopadlo??, inu jak to mohlo také dopadnout jinak. Samozřejmě, že v sobě našli s Kájínkem Kašpárkem zalíbení a příští týden, jak jsem se doslechl oba očekávají přírůstek do rodiny (pozn. rekonstruktéra: navzdory interrupci, kterou princezna podstoupila v době soužití s pplk. Vševědem) v podobě malého poštovního doručovatelíčka a malý homosexuálek Mrkáček prý také na sebe nenechá dlouho čekat.

A ty maličký jsi zvědavý, kde jsou kouzelné střevíčky, viď...?, ále kdepak je jim milé děti konec - vždyť stejně byly nahovno! Kdopak by vlastně dneska chtěl jen tak z ničeho nic si dupnout a pak zmizet!?, a kdo ví, zda byly vůbec kouzelné.

"No, jakpak se ty zvídavý hochu jmenuješ?"

"Viktor, Viktor Kožený prosím."

"No tak Viktore, ty by sis takové střevíčky skutečně přál??"

"Nevím, jsem ještě malý, určitě nyní zmizet nechci, možná později, až budu veliký."

A to je milé děti již doopravdy všechno. Teď Vás hodná teta obejde s kasičkou a pak už hajdy domů, nikde se nám netoulejte a ne, abyste se zase, vy parchanti, rvali u šatny!!, jako posledně.

Když budete zase celý příští rok hodné, určitě se zase ku konci onoho roku uvidíme a my Vám zahrajeme zase nějakou hezkou pohádku.

PS: Rekonstruktér celého tohoto příběhu zdůrazňuje, že osoby a jejich obsazení i jejich jednání je smyšlené a pokud by toto vše někomu něco připomínalo, nebo bylo něčemu podobné, vězte, že jde o podobnost čistě záměrnou.

 

Podbořany, leden 2001

Josef Jakodán Pyl