Příběh č. 9: Ceshi a sushi
Tento příběh mi vyprávěl můj kamarád Jarda Chramosta a dle jeho sdělení se odehrál v roce 2006. Byl to rok, ve kterém byla v právě zřízené žatecké průmyslové zóně postavena nová továrna jedné renomované japonské firmy, zabývající se výrobou televizních obrazovek.
Po dokončení výstavby továrního objektu a jeho uvedení do provozu zastával Jaroslav u této firmy funkci vedoucího oddělení pro styk s veřejností a současně plnil úlohu jakéhosi tiskového mluvčího. Protože disponoval vcelku obstojnou znalostí angličtiny i částečnou znalostí řeči japonské, vystupoval častokráte při různých jednáních též v roli tlumočníka a překladatele.
S přihlédnutím k jeho lingvistickým schopnostem i k charakteru jeho náplně práce, byl Jarda krátce před zahájením provozu, spolu s dalšími šesti kolegy (budoucími šéfy jednotlivých výrobních sekcí) vyslán na čtrnáctidenní školení a zácvik do japonské Mobary.
Školení v Japonsku proběhlo dle představ na školení vysílajících i dle představ školení se zúčastnivších aktérů , ke vzájemné spokojenosti obou stran.
Závěrečného dne, resp.večera, před raním odletem zpět do naší republiky, se na Jaroslava obrátili dva kolegové s přáním navštívit za jeho doprovodu některý ze zdejších sushibarů. Zbylo jim každému pár dosud neutracených jenů i dolarů a tak se jim zachtělo ochutnat nějakou místní specialitu. Jaroslav, jimi narychlo delegovaný průvodce a tlumočník v jedné osobě, se nijak nevzpouzel a tak vyrazili.
* * *
Po příchodu do jednoho z několika místních podniků je Jára Chramosta upozornil, že konkrétně v tomto, tak jako například ve fast foodech Mc Donalds‘, funguje podobný samoobslužný systém výdeje i konzumace nabízených produktů. Vysvětlil jim, že host po vybrání jídla toto následně u pokladny zaplatí, dále sdělí své jméno a pak již čeká. Čeká, až bude k odběru objednaného pokrmu vyzván, což se děje vyvoláním jeho jména od výdejního okénka, které tvoří propojovací element mezi kuchyní a jídelním prostorem. Poté mu je objednaný pokrm předán a on si jej odnese do jídelního prostoru ke konzumaci.
V jejich případě se jednalo o „vyvolávače“ a „předávače“ ženského pohlaví, konkrétně pak o uniformovanou, mladou, milou a pohlednou Japonku s krajkovou čelenkou vetknutou do krátce střižených havraních vlasů.
Dále Jarda oběma kolegům sdělil, že příprava pokrmů nebude trvat nikterak dlouho, tak aby dávali pozor a vyvolání svého jména nepřeslechli. Současně je upozornil a na příkladu českého příjmení jim vysvětlil jistou japonskou zvláštnost při oslovování (tedy i při „vyvolávání“) osoby mužského pohlaví. Řekl jim, že když se tedy od okénka ozve například zvolání „Novák san“, neznamená to ve volném překladu do češtiny Novák Jan, nýbrž „Novák Pan.“ Výraz „san“ (sán, sáán…), který se klade v pořadí až za vlastní příjmení, je pak určen pro hosta, kterého si váží tím více, jelikož je poctil svojí návštěvou. Čím je při výslovnosti (volání) orála „á“ ve slově „san“ delší a celé oslovení a vyvolání hlasitější, tím více si Japonci osloveného považují. Na závěr tohoto lingvisticko-organizačního poučení ještě Jaroslav své dva posluchače požádal, aby u okénka sloužící děvče nechali obě svá jména vyvolat vícekrát, aby si tímto pořádně „vychutnali“, kterak tyto budou znít v řeči japonské a z úst exotické šikmooké krásky.
Nato na jejich žádost a po jejich výběru z bohatého menu jim šel vybraná jídla objednat a zaplatit. Sám si objednal u jiného pultu pouze skleničku japonského saké.
Po chvíli čekání se od výdejního okénka z úst roztomilé Japonky ozvalo nesmělé a uctivé zvolání:
„Piča san“ a „Kunda san“
Po několika vteřinách, když vydávající osůbka nezaznamenala z jídelního prostoru žádný protipohyb směrem k výdejnímu okénku, vystrčila Japonka z okénka hlavu a svoji výzvu k odběru objednaného pokrmu zopakovala:
„Piča sán“.... „Kunda sán“ zaznělo od okénka poněkud hlasitěji a naléhavěji. Na třetí výzvu již Jarda nečekal. Obrátil se ke svým spolustolovníkům a poněkud otráveně na jejich adresu pravil:
„No, tak si pro to jděte, to volání platí pro vás dva, vy kokoti!“
Jeho „soukromá“ výzva k odběru pokrmu, jež byla určena pro oba kolegy se téměř slila s jinou, již značně hlasitou výzvou, jež zazněla z výdejního prostoru:
„Pičasáán...Kundasáán“ křičela distributorka hotových jídel a krajková čelenka jí na hlavě rozčilením poskakovala jako malý bílý samuraj.
Čtvrtou výzvu k odběru oba dosud nenasycení strávníci už neslyšeli. Nadmíru uraženi vstali, probodli svého průvodce a původce svojí potupy pohledem a beze slova sushibar urychleně opustili.
To již byla Japonka vykloněna z výdejního okénka téměř po pás a zpola uvolněná čelenka jí zplihle visela přes jedno malé ouško. Navzdory této estetické vadě však statečně a svědomitě plnila své poslání i náplň práce svého pracovního zařazení.
„Pičasááánkundasááán“ znovu a znovu toto, skoro japonsky znějící sousloví neúnavně a opakovaně vysílala nejméně „tříčárkovanou“ fistulí do éteru již téměř poloprázdné jídelny.
* * *
Jarda pomalu dopil své víno, zdvořile pokynul ječící zaměstnankyni sushibaru a následoval v odchodu své dva hladové kolegy.
Po příchodu na hotel Jarda oba své kolegy vyhledal, náležitě se jim omluvil a slíbil, že jim peníze za jím objednanou a jimi neodebranou a tudíž nepozřenou krmi vrátí (dodnes tak neučinil). Oba dva omluvu přijali a zároveň Járu požádali, aby po návratu o celém příběhu z japonského sushibaru pomlčel (do 14 dnů po spuštění provozu o něm věděla polovina fabriky). Když se nakonec Jaroslava zeptali, proč jim takovou zlomyslnost provedl, tak pravil:
„To abyste se alespoň chvíli cítili jako doma a navíc, s výslovností těch vašich jmen, vy kokoti, by měla ta hezká slečna obrovské potíže a tak jsem ji nechtěl zbytečně uvést do rozpaků.“
PS: Dlužno dodat, že jména Jardových kolegů byla „Narpasan“ a „Voříšek“.
F. Hladík, prosinec 2015
