Příběh č. 8: Falešná protekce
Tento příběh se odehrál v osmdesátých letech minulého století v době, kdy jsem zastával post vedoucího detašovaného geodetického pracoviště v Žatci.
Krom provádění měřických prací v terénu, bylo náplní naší pracovní činnosti též vedení dokumentace i poskytování služeb a podávání informací o evidenci právních vztahů k nemovitostem.
Většina, výše globálně uvedených služeb, včetně podávání písemných informací, bývala prováděna za úplatu a ve stanovených termínech. Nejběžnější a nejčastěji požadovanou službou byly tkzv. výpisy z evidence nemovitostí, později pak výpisy údajů z již založených listů vlastnictví.
Na vyhotovení takovýchto výpisů byly interními předpisy stanoveny termíny cca od jednoho do tří týdnů od podání žádosti (objednávky). V termínu tkzv. „na počkání“ se vyřizovaly zakázky jen vyjímečně a pouze pro vybrané zákazníky. Přesto se slíbení a dodržení tohoto termínu k realizaci svých požadavků domáhala valná většina žadatelů. Když byli tito ve své snaze o okamžité vyřízení svojí žádosti odmítnuti, tak nejprve vyhrožovali podáním stížnosti (nebo „hnaním vejš“), aby poté byli ochotni vyřizující straně nabídnout úplatek („všimné“).
Cena z jejich strany dobrovolného a z naší strany nikdy vynucovaného úplatku byla v té době jednotná a činila 33.50 Kčs. Tato částka představovala tehdy symbolický a všude užívaný prezent v podobě půllitrové lahve tuzemského rumu, vodky, kmínky, či některé z dalších tehdejších výčepních lihovin.
Jiným způsobem, jak dosíci přednostního a rychlého vyřízení žádosti, byla nabídka poskytnutí tkzv. protislužby, což byl tehdy dle pana Karfíka z filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, též jistý druh úplatku. Nabízeči těchto, často bezplatných protislužeb se rekrutovali převážně z cechu opravářů (praček, televizorů, automobilů apod), pokrývačů, zedníků, lékařů, nebo prodavaček tehdy úzkoprofilového zboží.
Ti, kteří se za úplatek „styděli“ se dožadovali téhož co kategorie úplatkářů, ale přes tkzv. protekci podloženou (nebo často i údajnou) známostí či příbuzností s některou tehdejší politickou, či uměleckou celebritou, s osobami mně nadřízenými, nebo s osobou, která mě pozdravuje a s kterou jsme si prý jako malí hráli, chodili spolu do Sokola, osahávali spolužačky ve stohu, nebo byli spolu na vojně apod.
Mezi vybrané zákazníky, kteří úplatek nenabízeli, protekci nepotřebovali a jejich žádosti se vyřizovaly promptně bez čekacích lhůt, byli mí nejbližší příbuzní i mí nejlepší přátelé a známí. Též mezi tuto „nečekací“ elitu patřili různí tajemníci a vedoucí různých stupňů i odborů, prostě všemožní a všemocní funkcionáři bývalé KSČ, jejichž rychlá obsluha mi byla nařizována z vyšších míst.
* * *
Postup vyřizování žádostí žadatelů různých, výše uvedených kategorií vypadal v praxi asi takto:
Pokud osoba žadatele, požadující potřebný úkon, nebyla solventní (33.50 Kč), neměla potřebnou protekci, nepatřila mezi mé příbuzné ani známé, neměla patřičné požehnání „shůry“ a na vyřízení své žádosti nijak nespěchala a dostavila se na naše pracoviště osobně, tak dveře mé kanceláře minula a svoji žádost přednesla rovnou v kanceláři pro vyřizování stran. Tam se jí dostalo patřičného „ošetření“.
Pokud však žadatel byl pracovně, či společensky zaneprázdněn, nebo měl své bydliště či pracoviště dále od toho našeho, byl ochoten k uplácení, nebo mohl prokázat oprávněnost své protekce, ale nemohl se z různých důvodů na naše pracoviště dostavit sám, tak pověřil vyřízením své žádosti někoho jiného, jakéhosi prostředníka.
Tento pak postupoval dle instrukcí žadatele a po příchodu na naše pracoviště dveře mé kanceláře nesměl minout. Po vstupu dovnitř mi sdělil důvod své návštěvy, předal mi ve skleněném obalu ukrytých 33.50 Kčs, přetlumočil pozdrav od žadatele „XY“, popřípadě přednesl oprávněnost protekce osoby, která jej za mnou poslala. Pak jsem již emisara osobně zavedl do kanceláře č.3, kde mu byla okamžitě poskytnuta požadovaná péče i služba.
Tento systém jakéhosi „rychlého občerstvení“ fungoval dlouhá léta spolehlivě, srozumitelně a až na malé výjimky ke spokojenosti všech zúčastněných stran. Tak tomu bylo až do doby než:
Jednoho krásného, leč mimoúředního dne se ozvalo zaklepání na dveře mé kanceláře a téměř vzápětí vstoupil dovnitř nevysoký, avšak značně otylý soudruh, kterého jsem ihned poznal, byť jsem ho neviděl téměř třicet let. Dokonce jsem si pamatoval i jeho jméno Kulhánek, Věnceslav Kulhánek, alias „špekoun“, spolužák z pátého ročníku základní školy. Svojí vizáží i postavou byl již tenkrát věrnou malou a tlustou kopií Winstona Churchila (i když dodnes netuším, jak W.CH. ve dvanácti letech vypadal) a nikdo ho neměl rád. Neměl ho rád zejména náš učitel tělocviku který, když se např. Kulhánek marně pokoušel o kotoul vzad, na něj při hodině tělesné výchovy křičel:
„Jak se jmenuješ Kulhánek...!? ...jo Věnceslav, já myslel, že Buchtomil“ a přitom vztekle bušil metrovou spartakiádní tyčí do podlahy tělocvičny.
Teď tu „špekoun“ stál přede mnou a určitě si mě pamatoval též, neboť jedva otevřel svá ovarová ústa, zazněla z nich bodrá „tykačka“:
„Hoj šéfe, pozdravuje tě Franta Hladík a máš mě rychle udělat nějakej výpis na chajdu, nebo co“.
Při vyslovení mého jména jsem sebou bezděky trhl a pootevřel pusu v poloněmém úžasu. Kulhánek si však ničeho nevšiml, ani neopravil chybnou identifikaci mojí osoby (nebo jména?) a pokračoval:
„Von mi to ňák vysvětloval, nebo co,... už byl vožralej,...no na tu chajdu v Břežanech,....chci ji střelit,...znáš to tam né,...nebo co.“
Jistě by ve svém monologu pokračoval dál, ale já jsem ho přerušil a vykajíc mu, jsem se ho zeptal:
„Vy se s Frantou Hladíkem nějak znáte?..., víte, já jsem ho zrovna nemusel,... kam zmizel to nevím, já jsem ho taky už dlouho neviděl. Co dělá a jak vypadá?“
„Ale já ho taky pořádně neznám, prej někde učiteluje, nebo co. Takovej blbej a plešatej...ha, ha, ha ....chodí často na „Růžek“ a sám se mi vnucoval, že tě zná,...že tu děláš šéfa...nebo co“ s viditelným odporem popisoval Kulhánek vzhled, duševní úroveň, charakterové vlastnosti ( náklonnost ke konzumaci alkoholu) i znalosti svého prostředníka k vyřešení vlastního problému, jistého Franty Hladíka.
Další informace neověřené kvality („nebo co“), jsem jako vykonavatel jeho žádosti o svém stejnojmenném dvojníku nepotřeboval a tak jsem na adresu Věnceslava Kulhánka pravil:
„ Vážený pane, i když dnes není úřední den, jděte do kanceláře číslo tři, tam řekněte paní Šramotové, že vás posílám a ať vám udělá výpis z listu vlastnictví na tu vaši chatu. S tím výpisem se pak vrátíte sem ke mně a já vám to tady podepíšu a orazítkuju.“
Nato Věnceslav bez řečí a bez pozdravu odešel a já, pln zvědavosti čekal, jak se situace bude dál vyvíjet, až se Kulhánek do mé kanceláře vrátí. Ale on se nevrátil. Nepřišel ani za deset minut, ani za hodinu, ani za týden. On prostě už nepřišel vůbec. Ale zato půlhodiny poté, co Kulhánek moji kancelář opustil, vstoupila do ní poněkud rozhozená paní Šramotová a jala se mi popisovat situaci, jež nastala příchodem jistého pána, kterého jsem údajně za ní poslal já.
Po příchodu do její kanceláře prý ani nepozdravil, ani se jí nepředstavil, ale zato se zeptal (prý dokonce 2x), jak se jmenuje ten divný a nerudný vedoucí „ od vedle“, že prý si myslel, že mu vyhovím osobně....
...nebo co“ skočil jsem jí do řeči
...jak to víš!?“ zeptala se udiveně paní Šramotová a pokračovala ,...že ho pak prý nechám lítat po baráku od čerta k ďáblu. Když mu poté řekla mé jméno, prý se zarazil, nic neřekl, nic nechtěl a bez pozdravu odešel.
* * *
Asi o týden později mi volal jistý Zdeněk Tyrš, též bývalý spolužák z pátého ročníku „základky“, v té době však již ředitel V.základní devítileté školy a stále můj kamarád a do telefónu pravil:
„Ahoj, prosím tě, já se ti omlouvám, znáš Kulhánka, no toho blba ze třídy, jak jsme mu říkali špekoun...pokaždý se vožral a pak mě furt v hospodě votravoval,...že tě určitě znám a tak jsem ho za tebou poslal. Vyřídil jssi mu to, já ani nevím pořádně co chtěl...“
...nebo co“ skočil jsem mu do řeči
...jak to víš“!? zeptal se udiveně Zdeněk a chtěl pokračovat
Jo, vyřídili, neboj“ předběhl jsem ho já. „Vyřídili jsme ho všichni a se vším všudy“ a tím náš hovor skončil.
Stejně tak skončil tento můj příběh č. 8. Byl to příběh o falešné protekci, který poprvé skončil v náš neprospěch schodkem ve výši 33.50 ,- korun československých.
F. Hladík -listopad 2015
