Příběh č. 7: Slepý českoitalský hluchoNěmec
Tento příběh se udál v Itálii jednoho pozdního léta, v době krátce po „sametové“ revoluci, konkrétně pak v srpnu roku 1991.
Navzdory skutečnosti, že se jednalo o letní měsíc, se příběh neodehrál na některém přímořském jevišti, nýbrž v interiérových kulisách hotelu v jedné části italských Alp- Dolomitech.
V Alpách jsme spolu s manželkou chtěli strávit a také strávili dlouhých deset dnů v zapůjčeném apartmánu v hotelu „Principe“. Tento hotel se nachází téměř na úpatí Marmolady, více než třítisícové nejvyšší hory italských Dolomit.
Avšak děj tohoto, zdánlivě ryze italského a letního příběhu, má svůj počátek v republice České a v době svátků vánočních roku předešlého, tedy v prosinci roku 1990.
Tak jako každý rok, mimo tradiční i překvapivé dárky (v nedávné minulosti šle, bačkory, flanelové košile, nebo předplacený skupinový seskok padákem apod.), nalézám pod vyfešákovaným smrčkem též dárky překvapení prosté a tudíž očekávané. Očekávané proto, protože si je objednávám, platím a kladu pod jolku sám. Jedná se vždy o několik knih, vesměs thrillerů z jednoho ostravského nakladatelství.
Pod jhem dnešní uspěchané doby, v důsledku absence souvislého delšího úseku volného času, si četbu těchto, pod vánočním stromkem nalezených knih odkládám na dobu pozdější. Ideální příležitostí k jejich četbě je právě čas nicnedělání, nahodile zrozený v průběhu následující jarní, letní, či zimní dovolené.
Vzhledem k uvedeným limitujícím okolnostem četby, jsem si postupem času navykl téměř každou knihu přečíst od začátku do konce naráz, jak já s oblibou říkám „na jedno nasazení a sundání brejlí“. Tuto, dalo by se říci „rychločetbu“ preferuji veskrze z toho důvodu, abych vzhledem ke svému věku a k pochopitelnému úbytku paměťových buněk, neztratil dějovou souvislost a to bez ohledu na počet stran právě čtené knihy.
Ku četbě jako takové a všeobecně k vlastnímu zrakovému skenování používám tkzv. brýle na čtení. Tyto brýle, potřebné pro mé vstřebávání všeho napsaného, nakresleného i dalšího, mně zrakově naservírovaného, si zaslouží nemalé pozornosti, neboť hrají velkou roli v závěru tohoto příběhu.
Pánbůh ví, jak jsem k těmto neforemným a neslušivým „sklům“ přišel, kde jsem je kdysi objevil a kdo byl jejich předchozí uživatel. Sám dokonce ani nevím kolik mají dioptrií, ale jiné prostě nemám. Brýle mají prasklou jednu obroučku, takže sklo občas z příslušné očnice vypadává. Větší a trvalejší závadou je však velmi často praskající obloukový „můstek“ (tkzv. nosník) spojující obě obroučky.
Po každé destrukci tohoto můstku se jeví samozřejmě nutnost tuto závadu opravit a přerušenou „mostovku“ nosníku opět scelit. Tuto opravu v místě bydliště jsem si vždy prováděl svépomocně, nikoliv však v dílně, nýbrž v kuchyni nad zapáleným hořákem plynového sporáku. Nad plamenem jsem roztavil oba konce přerušeného nosníku a následně pod mírným tlakem tyto přiložil k sobě. Po zatvrdnutí materiálu jsem pilníčkem na nehty mírně obrousil bakelitové okuje a místo svaru obalil izolační páskou, či leukoplastí.
Po několikakeré takovéto „ženijní“ rekonstrukci prasklého můstku těchto brýlí jsem nabyl takové zručnosti, že jsem kterékoliv pozdější scelování prasklého nosníku mohl provádět takřka poslepu.
* * *
Po uplynutí osmi měsíců od svátků vánočních, vybaven (krom dalších,vesměs samých zbytečností) na Vánoce obdrženou literaturou i svým, zrovna nedávno čerstvě generálkovaným „čtecím zařízením“, jsme tedy odjeli spolu s manželkou na dovolenou, která u později vzniklého dokumentárního souboru fotografií byla označena titulkem: „Itálie-Dolomity, srpen 1991“.
Samotná dovolená pro nás tehdy nezačínala zrovna podle našich představ. Po dlouhé a strastiplné cestě a k velké naší smůle nás po příjezdu na hotel, kde jsme měli rezervovaný apartmán, přivítalo krajně nepříznivé počasí. Foukal vítr, lilo jako z konve, občas se zablesklo i zahřmělo a doslova padaly pravé italské trakaře. Prostě čas, resp. nečas jako dělaný k tomu nic nedělat, nic nového nerozjíždět, naopak se držet osvědčeného scénáře pro tyto situace: Zaparkovat (nezapomenout zatáhnout ruční), vyjmout zavazadla, ohlásit se v recepci, vyzvednout si klíče, ubytovat se a zapálit hromničku.
Tak jak nám bylo situací předurčeno, tak jsme také učinili, vyjma zapálení té hromničky, neboť manželka na tuto zapomněla. Navíc jsme dle dohody zatelefónovali švagrové, že jsme konečně dorazili a tato nám na oplátku sdělila, že se druhý den na nás, spolu s přítelem přijedou podívat. Pak už jsme oba řešili otázku, co s načatým pošmourným skorovečerem. Jaké úmysly a představy měla manželka jsem netušil, ale v mém případě byl náhle vzešlý problém záhy vyřešen.
Rychle jsem pozřel něco ze zbylých zásob, které jsme měli na cestu a po večerní hygienické očistě jsem se bleskurychle převlékl do večerního úboru (pyžamo a župan) a ulehl na již povlečené a rozestlané lože.
Tuto pozici ležícího střelce jsem zaujal nikoliv za účelem užíti si nějakých erotických hrátek, nýbrž se záměrem sáhnouti po některém z vánočních dárků a přečísti jednu z obdržených knih na jeden zátah od úvodního vakátu až po doslov.
Samozřejmě, že k této činnosti bylo potřeba mít na nose nasazené, malé litery zvětšující brýle na čtení. Vybraný knižní thriller jsem již měl připraven na nočním stolku a pro brýle jsem se chystal sáhnout do postranní kapsy svého zavazadla. Jedva jsem tak učinil, tak jsem doslova zkameněl.
Ne, brýle jsem doma nezapomněl, byly tam, leč po jejich vyjmutí z útrob vaku jsem konstatoval, že k účelu ku kterému by měly sloužit jsou momentálně nepoužitelné. Brýle byly bez ochranné lepící pásky, zato však zvící dvou oddělených, takřka symetrických částí, každá též s polovinou prasklého (a tedy přerušeného) nosníku. Tato tragedie byla zjevně důsledkem neopatrné manipulace s mým zavazadlem. Uvědomil jsem si, že tato nečekaná pohroma nebude mít za následek pouze vynechání četby dnešní, nýbrž mně způsobí velké potíže s případnou četbou dalších knih v následujících dnech dovolené. A teď babo raď ! Co si počít, když svého, ku této práci domácího svařovacího agregátu nemaje.
V tu ránu jsem si však vzpomněl, že v přízemí budovy jsem po příjezdu, hned vedle výtahu zaregistroval dveře s nápisem „CUCINA“ (vyslov „kučína“), doplněný o cedulku s nápisem „Ingresso vietato“ s obrázkem přeškrtlého pochodujícího panáčka. O tom, že v kuchyni bude ku přípravě pokrmů sloužit jako topné médium plyn jsem ani chvíli nepochyboval, neboť domnívat se, že v Alpách by topným médiem mohlo být polské hnědé uhlí by byl holý nesmysl.
Oblečen tedy v pruhované pyjamas a kostkovaný župan (v jehož kapse již spočívala zdemolovaná „optika“) jsem manželce oznámil, že si musím zajít do recepce koupit nějaké občerstvení.
„Vem si klíče od pokoje, možná, že budu už spát“ komentovala můj odchod má zívající druhá polovice. Učinil jsem žádané, sjel výtahem do přízemí a nesměle zaklepal na dveře kuchyně.
Otevřel mi tělnatější člověk středního věku s jakýmsi bílým pytlíkem od mouky na hlavě a s tázavým výrazem v opáleném obličeji. Zjevně se jednalo o osobu hlavního kuchaře.
Vzhledem k mojí, tenkráte téměř stoprocentní absenci řeči italské, jsem se rozhodl s tímto náčelníkem pro tepelné zpracování surovin komunikovat pantomimicky. Vyjmul jsem tedy nekompaktní přepůlené brýle ze svého kostkovaného kapsáře a lámanou, nikoliv Ruštinou, nýbrž „ručtinou“ jej požádal o nastartování jednoho hořáku na obřím kuchyňském sporáku.
Kuchař nepochopitelně moji pantomimicky vyjádřenou prosbu pochopil a dal v mnou požadovaném smyslu pokyn svému mladšímu pomocníkovi.
Kuchařský přidavač hořák zažehl a zatímco já s torzem brýlí nemotorně manipuloval nad plamenem, tak se kuchař pokoušel se mnou navázat konverzaci a položil mi první, obligátní a mnou očekávanou otázku:
„Tu Tedesco (Němec), o Olandese (Holanďan)?“, na kterou jsem „odpověděl“ pouze připraveným zavrtěním hlavy. Stejně tak tomu bylo v případě jeho dalších dotazů a mých „odpovědí“ na moji jinou národnost, či státní příslušnost (Spagnolo, Austriaco, Russo…).
Když už mi snaživého tazatele s bílou maškarou na hlavě začínalo být líto (a mj. mě rozptyloval a tavení hmoty se mi nedařilo), jsem sám od sebe vyslovil „čeko“!
V ten moment hlavní i pomocný kuchař ke mně přiskočili, chytili mě za ruce, brýle odhodili na vál, ze kterého naopak sebrali můj klíč s číslem našeho apartmánu, zhasili plamen a přes můj aktivní odpor mě vyvlekli na chodbu. Poté mi oba šovinisté klíč od pokoje strčili do kapsy županu, vecpali mě do přivolaného výtahu a odeslali vzhůru do druhého poschodí.
Po příchodu do apartmánu jsem znechuceně svůj důvod i vlastní průběh a výsledek své výpravy do kuchyně vyprávěl manželce. Poté jsem se odebral na lůžko, abych co nejdříve usnul a zaspal únavu po náročné cestě i nepříjemný pocit z jednání kuchyňského personálu.
Následující den po této události dostála švagrová svému slibu a přijela za námi spolu se svým přítelem, kterému námi dočasně obývaný apartmán patřil.
Jedva se tito dva objevili ve dveřích našeho současného příbytku, ihned jsem švagrové převyprávěl svůj včerejší zážitek z kuchyně a při jeho interpretaci jsem neopomněl patřičně „přibarvit“ tu část mé komunikace s kuchařem, ve které došlo mezi námi ke konfliktu skrzeva moji národnost i státní příslušnost.
Po skončení mého přednesu, který se téměř rovnal stížnosti, jsme spolu se švagrovou sjeli výtahem do přízemí hotelu. Já měl nařízeno čekat na chodbě a švagrová, majíce ve tváři výraz Zora mstitele, rozrazila bez zaklepání dveře a vešla do kuchyně s cílem ztrestat její osádku za nepřátelský postoj při jednání s mojí osobou.
Za hodnou chvíli vyšla švagrová z kuchyně s xenofobním kuchařem v patách a já, čekajíc přinejmenším omluvu se nestačil divit. Oba byli zjevně v dobrém rozmaru a potom mi již částečně vysmátá švagrová sdělila, že nešlo v žádném případě ze strany obou kuchařů o projev nepřátelství, nýbrž o lingvistické nedorozumění.
Pravila, že Adriano (už to najednou nebyl anonymní xenofobní kuchař) se mě ptal na moji národnost a když jsem mu dlouho neodpovídal, tak spolu s Fabriciem (už to najednou nebyl anonymní xenofobní předklepávač řízků) usoudili, že jsem hluchoněmý. Toto přesvědčení oba sdíleli až do chvíle, kdy jsem sám od sebe nečekaně vyhrkl, že jsem „čeko“, což v Italštině znamená „slepý“!!
Proto poté následoval ten fyzický útok na moji osobu, nikoliv však kvůli mé národnosti, nýbrž za účelem mé ochrany před plameny plynového sporáku. Navíc prý se oba divili, nač slepý člověk potřebuje dioptrické brýle a proč se pohybuje v tak, pro něj rizikovém prostředí bez špacírky bílé barvy.
Když bylo toto včerejší hektické, dnes již veselé nedorozumění mezi námi aktéry vysvětleno, požádal jsem švagrovou nechť mému novému příteli Adrianovi přeloží, že se navečer u něj v kuchyni zastavím a své dílo nad plamenem hořáku dokončím.
Po večerním odjezdu naší návštěvy jsem znovu zaklepal na dveře kuchyně a po vstupu dovnitř jsem nejprve Adrianovi na důkaz usmíření předal dvě plechovky Prazdroje a poté se ihned hrnul na své včerejší pracoviště a rozhlížel se po rozpůleném předmětu doličném.
Bílý čepec od mouky mi však nečekaně zastoupil cestu. Sotva jsem se stačil nadechnout k vyslovení protestu proti jeho zákazu vstupu do „svářecí“ zóny, kuchař sáhl do jedné kapsy svého, kdysi bílého pláště a předal mi v papírovém ubrousku mé, dosud zmrzačené, rozpolcené a neopravené brýle.
Pak sáhl do druhé kapsy téhož kuchařského stejnokroje a s pompou dárce korunovačních klenotů mi věnoval přídavkem, v plastikovém pouzdře vtěsnané, zbrusu nové náhradní brýle na čtení.
Jak jsem později zjistil, koupil tyto za tehdejších 2800 lir v místním hotelovém butiku. Než tyto brýle změnily majitele (a než já tyto vzápětí v témže butiku směnil za jiné, k četbě se hodící), spočívaly pokojně v regále označeném cedulkou „Buon prezzo merce“, což byla tehdy v Itálii obdoba našeho dnešního označení zboží „vše za 39,-“ .
Sladkou tečkou za tímto příběhem bylo ještě jeho pozvání ke služebnímu stolku v rohu kuchyně na zmrzlinový pohár se šlehačkou a na šálek pravé italské kávy „Segafredo Zanetti“.
F. Hladík - říjen 2015
