Příběh č.6: Caldo, ééé ?! (čti „Kaldo, é“)

01.09.2015 00:00

Caldo, ééé ?! (po Italsku něco jako „Horko, což“)

     Tento příběh píšu v době, kdy se hladina média v trubici našeho nástěnného venkovního teploměru dlouhodobě ustálila nad ryskou vyznačující hodnotu třiceti stupňů Celsiovy škály.
     Nastalá tropická vedra ve mně okamžitě vyvolala vzpomínku na několik dříve prožitých dovolených u příbuzné (švagrové č.2), žijící v malém sídelním celku Russi u Ravenny v Itálii a rovněž tak asociaci s třemi příhodami, které jsem sloučil do jednoho „horkopříběhu“.
     Počáteční dvě příhody se odehrály v srpnu roku 1983, při mojí první návštěvě Itálie, s cílem prožít zde společně s manželkou a dcerou část své dovolené a to zejména za účelem co nejvíce si užít jižního slunce a co nejčastěji se ponořit do teplých vln Jaderského moře.
     Též nutno dodat, že v té době jsem Italsky znal pouze několik slov (destra, sinistra, birra, trattoria i loccanda, merda a cornuto), dva italské pozdravy a názvy číslovek od jedné do pěti. Navíc pak pár dalších užitečných slovíček, výrazů a frází, ovšem v jazyce německém.

Příhoda č.1: „Caldo vers. fredo“

     Brzy po prvním příjezdu do bydliště manželčiny sestry, kdy jsem za sebou měl cca tisíc kilometrů  nonstop jízdy ve voze Škoda 1000 MB a „zbytek“ posádky si šel z důvodů přeležení svých údů na několik hodin lehnout, jsem se švagrové zeptal, kde se ve městě nachází nějaká „tratórie“ s výčepem „bíroviny“, ve které bych mohl co nejdříve svlažit své, cestou vyprahlé hrdlo.
     Po krátkém přemýšlení a delším marném přemlouvání mé osoby v tom smyslu, zda si též nechci po dlouhé cestě pár hodin odpočinout, mně cestu k jedné nejbližší hospodě vysvětlila.
     Popis cesty mi však  sdělila současně s varováním, abych konkrétně do této „lokandy“ v žádném případě nechodil, neboť se prý jedná o jakési nacionalistické hnízdo a centrum bývalých příznivců „hnědých košil .“
     Přes toto upozornění a varování, které se rovnalo téměř zákazu, jsem trattoriu našel a s pozdravem  „Bon džórno“  do nálevny vešel. Při procházení dveřmi jsem si postačil všimnout nějakým ostrým předmětem vyškrábané svastiky na jednom z pootevřených křídel.
     Přistoupil jsem k pultu, za kterým na zdi visel dosti velký portrét bývalého diktátora Mussoliniho a:
„Uno bira“ poručil jsem si okázale jedno pivo, kladouce zvláštní důraz na každé své slovo v téhle větě a sám žasl nad tím, kterak jsem se naučil tak záhy a plyně hovořit italsky.
„Kaldo o fredo siňore“ otázal se vzápětí bez zaváhání mladý pikolík za pultem a tím jsem si současně ověřil lingvistickou kvalitu své objednávky.
„Klasiko kalto, kchaine varmo siňor pikolo“ zaperlil jsem v jazyce italskoněmeckém a mimoděk si jazykem českým olízl své suché horní patro.
     Nedospělý výčepní, zřejmě slabší v německé konverzaci pouze zavrtěl hlavou a jal se čepovat, resp. cmrndat do malého štucu příliš pěnící tekutinu známé bavorské značky.
     Když výsledek svého, nevábně vypadajícího pivního umění přede mne postavil, uchopil jsem jej a dva loky o větším objemu vpravil do svého vyprahlého orálního otvoru tak rychle, že jsem je ani nestačil vyplivnout zpět do sklenice. Teplota piva se totiž téměř rovnala temperatuře okolního prostředí, které bylo na rozdíl od nápoje trochu ochlazováno dobře fungující klimatizací.
     S nápojem v ruce jsem se upřeně zadíval na lstivého podavače nestudeného piva a přemýšlel, co jej vedlo k tomu, aby se vůči mojí osobě takto hanebně zachoval. Pravdou zůstává, že při pohledu na moji vizáž a s přihlédnutím k drobným chybičkám v mé italské konverzaci, mohl snadno  odhalit moji politickou příslušnost k východnímu socialistickému bloku i můj slovanský původ. Nutno však dodat, že on též zrovna nevypadal jako čistokrevný Árijec. Položil jsem nedopitou malou sklenici s teplou ústní  „hygienou“ na pult, zaplatil nekřesťanských a fašistických pět tisíc lir, bez pozdravu opustil lokál a vydal se nazpět ke švagrové s úmyslem si této postěžovat na italský nacionalizmus.
     Po příchodu zpět do místa jejího bydliště a po mém vyprávění i přednesení mojí stížnosti na malého šovinistu, mi švagrová nejprve vyčinila, že jsem do oné pivnice neměl vůbec lézt a poté mi důrazně vysvětlila, abych se svojí dosavadní znalostí italštiny nikam nechodil sám a pokud ano, abych raději „chiudi il becco“.

Pro čtenáře, kteří neovládají italštinu přikádám minislovníček slov a výrazů užitých v této příhodě:
 destra.....vpravo                                    caldo...teplý (horký)
 sinistra ....vlevo                                     freddo ....studený (chladný)
 birra....pivo                                            signor.....pan
 trattoria (locanda) ....hospoda               piccolo...malý
 merda .....hovno                                    „chiudi il becco“ ..... „drž hubu“
 cornuto .....paroháč

Příhoda č.2:  „Kaldo, öö ..?“

     Druhého dne po mém zážitku s teplým pivem popsaném v první příhodě („Caldo vers. fredo“) a po následném vyčinění od švagrové skrzeva kvalitu mé italskoněmecké konverzace („chiudi il becco“), jsme se spolu s manželkou a dcerou rozhodli, že se pojedeme vykoupat k moři.
     Švagrovou nám byla doporučena přímořská destinace s názvem „Lido di Dante“, na které jsme zaparkovali zhruba po patnáctikilometrové bezproblémové jízdě od našeho přechodného bydliště.
     Po dalších pár minutách po zaparkování a po přemístění se na samotnou pláž, jsme se již všichni slastně oddávali vytouženému mořskému koupacímu cyklu: Do vody, z vody, utřít, namazat, opalovat a stále dokola.
     Počasí bylo nádherné, slunečné i značně „žíznivé“ a tak jsem byl zakrátko vyslán obstarat nějaké občerstvení do nedalekého „baru“. Takto se v této přímořské lokalitě říká každému objektu na pláži, jež má alespoň slaměnou, či rákosovou střechu a inzerovaný prodej kávy, alkoholických i ostatních nápojů.
     Po příchodu k výše popsané stavbě jsem si ukázněně stoupl do fronty, kterou tvořili vesměs cizinci  (hlavně Němci a Nizozemci) a čekal, až budu moci vyslovit své přání. Současně jsem se ujistil, že tentokráte mi nebudou při objednávce požadovaného pitiva házeny pod nohy žádné lingvistické klacky, neboť jsem si všiml, že na stěně objektu je připevněn velký dvojjazyčný (italský a německý) nápojový lístek s cenami.
    Po chvíli čekání ve frontě jsem si povšiml přítomnosti asi padesátileté madam oblečené toliko ve spodní díl dvoudílných plavek, který se však celý ztrácel pod přehozeným břišním lalokem rozbrázděným celulitidou. Hrudní části  její postavy dominovaly dva obrovské obnažené, na „volno“ spuštěné prsy. Svojí postavou i designem obličeje věrohodně ztvárňovala osobu obtloustlé tyranky Rasputie z filmu  „Norbit“ s E. Murphym v hlavní trojroli.
     Italská „Raspuša“  pomalu korzovala podél fronty čekajících tuzemských i cizokrajných žíznivců a ovívala se vějířem vyhotoveným z nějakého italského periodika, na kterém měla „nenápadně“ velkými číslicemi napsané jakési číslo (později jsem zjistil, a nebyl jsem sám, že je to telefónní číslo toho baru, u kterého právě stojíme). Při této ovívací činnosti oslovovala každého ve frontě stojícího muže otázkou: „Caldo,éé?“  („Kaldo, é?“).
     Jejími ústy produkované „ééé“ však bylo zvláštní a procítěné a znělo v její artikulaci spíše jako „dlouhými tečkami“ přehlasované hrdelní písmeno „ö“.
     V té době mi její výslovnost této zvláštní orály připomínala interpretaci podobné samohlásky naším prvním kosmonautem při oddělování jednotlivých slov při jeho zprávách z vesmíru, nebo později pak mluvený projev Luďka Soboty při jedné silvestrovské scénce. Byla to ta, ve které vystupoval jako šéf „Televizní redakce pro přestávky“, ve které se to těmito přehlasovanými orálami jenom hemžilo.
     Zakrátko jsem zjistil, že madam tímto svým rádoby svůdným exteriérem a vroucím, resp. „horkovzdušným“ oslovováním jednotlivých, dosud žíznivých čekatelů, navazovala s těmito známost, nebo si alespoň od těchto vynucovala pozvání  na pár skleniček vína.
     Když přistoupila ke mně, zamávala tiskem poněkud pomaleji (abych si stačil všimnout telef. čísla), upřeně se mi nejdříve zadívala do očí, poté na neexistující bouli na mých plavkách a pak teprve následovalo již nejméně jí desetkráte vyslovené  „Kaldo,ö,ö“
     Poučen včerejškem i dodatečným školením z jazyka italského od své švagrové jsem si řekl, že už dále nikomu nenaletím a tak jsem pravil:
     „Najn bambíno, per sex grose vedráto“ a navazování jakéhokoliv vztahu a styku skončilo. Skončilo taktéž proto, že jsem byl již u okénka a ryzí italskoněmčinou chrlil své přání: „Uno bír und ajne kafe one cukero“.
     Po úspěšně provedeném nákupu a stejně úspěšném odmítnutí nabídky k seznámení jsem se vrátil zpátky na naši  „jachtu“ (jak jsme říkali naší, na písku ukotvené dece pod slunečníkem) a pokradky ještě chvíli pozoroval, kterak italská Rasputie, ovívajíce se „očíslovaným“ periodikem, stále oslovuje další a další vyprahlé čekatele ve frontě u okénka kiosku.
     V době, kdy slunce počalo ztrácet svoji sílu a náš mořský koupací cyklus se začal zpomalovat a též v čase blížícího se našeho návratu do místa našeho současného přechodného bydliště, ozvalo se z ampliónu od rákosového baru hlášení:„Attenzione, signora Ciarolibutti si prega al telefono“  („Pozor, paní Čarolibutiová se prosí k telefónu“).
                                                                            *   *   *
     Tak se tedy holka přecijenom v tom vedru dočkala, ale prohlašuji, že jsem to nebyl já kdo se nechal na její novinovou inzerci nalákat a do „baru“ jí telefónoval. Možná taky proto, že mne manželka od té chvíle, co jsem s Raspušou z pozice „frontmana“ hovořil, bedlivě sledovala a pro další občerstvení, navzdory čekání ve frontě a velkému  „kaldu“, chodila raději a podezřele ochotně sama.

Již oblečená Rasputie při odchodu z pláže

 

Příhoda č. 3:  „Četnické „kaldo“

     Tato třetí  „horká“ příhoda se odehrála v roce 1993, při naší jedné další návštěvě Itálie, kdy zde zrovna pobývala naše dcera na odborné praxi (v rámci závěreč. studia na VŠ Ze) a též se zdokonalovala ve studiu italského jazyka.
     Bylo to v čase, kdy ještě byly italským oběživem liry a rovněž v době, kdy i já již trochu více italsky „parlároval“. Místem přechodného bydliště nás všech (mne, manželky i dcery) byl samozřejmě znovu byt manželčiny sestry (mojí švagrové) v Russi u Ravenny.
                                                                        *     *     *
     Jednoho nadmíru horkého dne jsme se  místo obvyklého výletu k moři rozhodli pro návštěvu a prohlídku starobylého centra Ravenny. Vše se však odehrálo poněkud jinak a trochu mimo naši režii.
     Vyrazili jsme v pozdní dopoledne (pro Italy však ještě „mattina“-časné ráno), já jsem řídil a žena s dcerou seděly na zadních sedadlech. Sotva jsme opustili centrum a posléze i minuli dopravní tabuli s přeškrtnutým názvem města, vynořily se před naším autem dvě postavy v uniformách  „carabiniérů“. Tito četníci byli dosud i se svým autem zákeřně ukryti za vysokým živým plotem.
     Po zastavení našeho vozidla a kontrole patřičných dokladů se mne četníci dotázali, zda rozumím italsky, či anglicky a po mém zavrtění hlavou mě cloumáním a taháním za nezapnutý bezpečnostní pás pantomimicky „zjebali“ za to, že nejsem připoután. Současně s tímto mi pomocí čtyřruční série posuňků sdělili i výši pokuty za tento prohřešek, jež činila 30 tisíc lir (v té době cca 600,- Kč). I když jsem jim až dosud velice dobře rozuměl, opět jsem předstíral pravý opak a svojí  oblíbenou italskoněmeckou lingvistickou směsí jim sdělil, že mám u sebe pouze české koruny i když toto mé sdělení se nezakládalo na pravdě.
     Nato oba odstoupili od mého auta a začali se o něčem dohadovat. Doslovný a perfektní překlad jejich rozhovoru z italštiny do jazyka českého mi šeptala ze zadního sedadla dcera, která oba uniformované protagonisty poslouchala pootevřeným okénkem. Četníci, v dceřiném tichém překladu do mého ucha, říkali:
„Ať si ten džigolo nemyslí, že se z toho vykroutí, hezky to zacáluje a to „keš“, odstavíme mu ten jeho křáp  (a to mě nasrali nejvíc, neb jsem tehdy vlastnil zánovní vůz Fiat Croma- auto italské provenience) a ať si maže na „otel“ pro peníze ....“. Začínal jsem pomalu chápat, že se z toho asi opravdu nevysekám.
     Dal jsem dceři nenápadný pokyn k interupci toku jejich řeči a dcera se do jejich hovoru vložila a tím spřádání četnických intrik rázně ukončila.
     Nejprve je sprdla, že se mohli vůči mně zdržet všech invektiv a že si  budeme u „Polizia municipale“ na jejich jednání stěžovat. Dále jim sdělila, že nebydlíme na hotelu, nýbrž u příbuzné a že si tedy pro peníze dojedeme k ní domů.
     Zaskočení uniformovaní pomlouvači mojí osoby i mého automobilu nám okamžitě snížili finanční postih na pouhých 10 tisíc lir, ale pod podmínkou, že nás budou svým  autem do bydliště naší příbuzné doprovázet. V ten moment bych tuto sumu i zaplatil, leč v souvislosti s předchozím tvrzením o absenci bankovek italské měny to nebylo vhodné. Proto jsem s jejich návrhem souhlasil a vyrazili jsme zpět do místa našeho současného bydliště.
Po dvou kilometrech jízdy, za doprovodu policejního vozidla jsme zastavili na parkovišti u bytové jednotky.
     Dcera Klára se vydala pro peníze a jeden z policajtů ji, zřejmě z obav jejího útěku až ke vchodu doprovázel.
Druhý četník řidič, velitel vozu a nositel vyšší hodnosti i majitel kulatější nižší postavy, vylezl ze svého auta a opřel se jednou rukou o jeho střechu. Druhou rukou si sundal z hlavy placatou čepici a začal si touto ovívat svůj, horkem brunátný obličej. Já jsem ze svého auta vystoupil též, zadíval se na něj a zúčastněně jsem česky na jeho adresu pravil:
„To se potíš co, ty mamrde jeden četnickej“
Roztáhl pusu do typického smacího „rohlíku“ a nepřestávaje se potit i současně ovívat svým okšiltovaným vějířem, mi souhlasně přitakával.
     Zakrátko se objevila dcera Klára v doprovodu druhého četnického mamrda nižší hodnosti a podávajíce mi desetitisícovou lirovou bankovku mi potichu řekla:
„Myslíš, že se jim to bude líbit?“
                                                                            ------
     Letmo jsem na bankovku pohlédl a ve společnosti nějaké adresy i jakéhosi telef. čísla (Italové si na bankovky poznamenávají ledacos) a přes zobrazenou postavu fyzika Alessandra Volty (neplést si s Alexandrem Vondrou, či s Johny TraVoltou) bylo propisovací tužkou a Klářiným krasopisem na ní připsáno toto sdělení:
„Strčte si to do prdele vy šmejdi“
                                                                           
Ilustrační foto

     Více než pokušení se rozesmát se ve mně začínal rozlévat onen blahý pocit z jisté satisfakce, který daleko převládal nad smutkem z oželení italské bankovky i ze ztráty jí podložených peněz. Při vyvrcholení svého zadostiučinění, když jsem bankovku cizí měny a s českým vzkazem předával do potících se  „rukou zákona“, jsem si ještě neodpustil udělat za celou příhodou jakousi orální tečku.

     Naklonil jsem se nad upoceným karabiniérem a hlasitě pronesl již ono známé, k povětrnnostní situaci vhodné a mnou oblíbené  „kaldo, öö“. Zvláště to přehlasované, to překrásné hrtan trhající „ö“ jsem přednesl s takovým patosem, za který by se nemusela stydět ani naše současná ombudsmanka Šabatová.
     Tímto závěrečným, ryze italským lingvistickým projevem jsem potem oroseného strážce pořádku zaskočil a zároveň jej dozajista dovedl k hrůznému poznání, že si po celou dobu průběhu této příhody z nich dělám „scherzo“ či  „prendere in giro“ (česky „prdel“) a že italsky nejenom perfektně mluvím, ale i jejich řeči rozumím.               

F. Hladík, září 2015