Příběh č.5: Beda Lak a Josífek
Vážení čtenáři,
tyto dva příběhy, které jsem z důvodů jejich nepříliš velkého rozsahu sloučil do příběhu jednoho, spolu tématicky nikterak nesouvisí. Jistou paralelu lze spatřovat pouze v tom, že se oba odehrály sice dávno, ale vůči sobě v krátkém časovém rozpětí a místopisně nedaleko od sebe (viz přiložená mapa).
Příběh první: Beda Lak
V samotném počátku mého studia na zememěřické škole v Praze jsme my, studenti nižšího ročníku, často vypomáhali starším, již k maturitě se připravujícím žákům ročníku posledního. Tato naše výpomoc vesměs spočívala v tom, že jsme jim suplovali roli pomocných dělníků (figurantů) při měřických pracech v terénu v rámci jejich praktických cvičení.
Podobně tomu bylo i tentokrát (myšleno ve vztahu k tomuto příběhu), leč nejednalo se o výpomoc „cvičnou“, nýbrž téměř o spolupráci při vyhotovování důležitého mapového díla. Toto mapové dílo tvořilo jednak část tkzv. „diplomové práce“ více skupin maturantů a druhak hodlal zhotoveného díla využít i Památkový ústav v Praze.
Jednalo se o polohopisné a výškopisné zaměření části území Starého Města a tento mapový podklad měl dále památkářům sloužit k vypracování asanačního i demoličního plánu ve čtvrti bývalého Josefova.
Měřickou skupinu tehdy tvořilo trio brzy budoucích maturantů a tři figuranti, tedy žáci nižšího ročníku.
Vzhledem k tomu, že sídlo naší školy (až do doby pozdějšího přestěhování do Hrdlořez) bylo tehdy v Malé Štupartské poblíž kostela Sv. Jakuba, neměli jsme to do zaměřované lokality daleko, což jsme uvítali zejména my figuranti, soumaři a šerpové, v souvislosti s přepravou tehdejších teodolitů, stativů, trasírek, dálkoměrných i nivelačních latí a podložek o úctyhodné váze.
Každá měřická skupina měla za úkol vyhotovit již zmíněný mapový podklad v jim určeném plošném území. Území přidělené naší měřické partě ohraničovaly na jižní a západní straně ulice Haštalská a Řásnovka. Obě tyto komunikace hrají pak důležitou roli v obou mých příbězích.
Ulici zvanou Řásnovka, jak v minulosti tak z větší části i v době našeho zaměřování tvořily po obou stranách špalíry jedno až dvouposchoďových staropražských domů. V zadních traktech těchto staveb se nacházely typické pavlače a pod nimi neméně typické staropražské dvorky. Rozdíl oproti minulosti byl především v tom, že kdysi tato ulice „žila“. Žila zejména díky existenci mnoha obchodů a obchůdků a provozováním všechmožných živností (jen nevěstinců tam prý bylo několik), rovněž typických pro tehdejší dobu.
V současné době, míněno v době naší činnosti, byly již některé domy určeny k rekonstrukci, či přímo k demolici a tak byly prázdné a opuštěné. Tento neutěšený stav těchto objektů nám při měření nečinil zdaleka takové potíže, jako domy dosud obydlené. Při zaměřování dosud neopuštěných nemovitostí jsme se nejednou dostali do situace, kdy bylo třeba u některého domu otevřít najednou okno do ulice i na dvůr a záměry některých bodů v zadním traktu realizovat přes kuchyni i celý obývací prostor. Toto vše za přítomnosti i komentáře dosavadních, dosud nevystěhovaných nerudných uživatelů dotčené nemovitosti. Měřické práce na nám určeném území jsme prováděli celý týden.
Pozn: V současné době, při využití elektrooptického dálkoměru s registrem i další měřické a výpočetní techniky (souřadnic GPS apod) bych to otypoval max. na dva dny ve třech lidech -pozn. pisatele
Z počátku šlo veskrze o práci téměř zábavnou, ke konci týdne však již unavující a to zejména pro nás figuranty, v té době ještě téměř děti ve věku necelých šestnácti let.
Vždy v době kolem oběda naši „mazáci“ vyhlásili polední přestávku a odešli kamsi ukojit své stravovací návyky ve spojení s dodržováním důležitého pitného režimu. Nás, pomocný personál zanechali vždy na stávajícím místě měření s úkolem hlídat školou zapůjčené meřické přístroje a pomůcky.
A v jedné takové a zanedlouho další podobné polední přestávce mají svůj počátek i oba mé příběhy.
Někdy uprostřed týdne, když trio starších vyhlásilo svoji obligátní polední pauzu, se ocitla naše „hlídací trojka“ na dvorku jednoho, již opuštěného objektu. Nám svěřené přístroje a pomůcky jsme snesli do jednoho místa a uvažovali, kterak si chvíli oddechu vyplnit a čím se zabavit. Byl nádherný březnový den a ticho a klid rušil pouze zvuk jedněch vrzajících dveří na pavlači, s jejichž nedovřeným křídlem si pohrával teplý jarní vánek. Po chvilce dohadování jsme se rozhodli tento rušivý zvukový prvek eliminovat. Vystoupali jsme po zadním schodišti nahoru a vrzajícími dveřmi vstoupili z pavlače do místnosti.
Místnost byla evidentně delší dobu neobydlená, okno do ulice rozbité a na jedinou a dávnou přítomnost kohosi upozorňovalo pouze několik plakátů připevněných na jinak holých stěnách prázdné místnosti. Plakáty nás s letitým zpožděním zvaly vesměs na návštěvu různých pražských kabaretů a jeden s nápisem „Magiales šarivari Karlovy Vary“ inzeroval jakýsi festival kouzel.
Teprve po chvíli jsme si všimli, že v nejzažším rohu místnosti stojí na zemi veliká černá truhla. Byla celá dřevěná a zcela nezamčená. Po zvednutí víka jsme užasle zírali na její obsah.
Nejprve jsme spatřili černý, zčásti plísní pokrytý cylindr, poté bílou kouzelnickou hůlku a jiné podobné rekvizity i další, tentokrát srolované plakáty.
Na dně truhly spočíval menší kufr (plošně zabíral cca ¼ dna) a po jeho otevření jsme zjistili, že je plný kartonů cigaret zn. „Ligeros“. Vzhledem k tomu, že prvním nálezcem byl současně jediný kuřák našeho „rabovacího komanda“ Karel Kučera (dnes PhDr. Kučera Karel), tak si kufr s kartony po našem souhlasu přivlastnil ku svojí osobní potřebě, resp. spotřebě. Krátce po znárodnění kuřiva jsme víko truhlice zabouchli a místnost opustili. Když jsem jako poslední odcházející za sebou zavíral pavlačové dveře, všiml jsem si na vnější straně jejich křídla připevněné mosazné tabulky s vyrytým jménem „Beda Lak“.
Pozdějším pátráním jsme s PhDr. Kučerou zjistili o této osobě následující údaje:
Beda Lak, též Béďa Lak nar.1896
- prvorepublikový kabaretiér, příležitostní herec, artista, stepař a eskamotér
- angažován v pražských kabaretech „U Bílé labutě“, „U medvídků“, V Lucerně“ a jinde
A few Years Later:
Náš první pomaturitní sraz se konal v Praze v době, kdy už měla mužská část naší třídy za sebou povinnou základní vojenskou službu. Sešli jsme se v pražské kavárně „Vltava“ a při družné zábavě s bývalým spolužákem a „příběhovým“ figurantem Karlem Kučerou , dnes se současným přítelem PhDr. Kučerou Karlem, jsem si všiml jeho zapálené cigarety známého provedení i zápachu. Pravil jsem:
„Koukám, že ctíš stále svoji starou a známou značku. Kde dnes ty Ligerosky sháníš?“
Pan doktor si odkašlal, vyfoukl nevábný kouř a odtušil:
„Ty vole, to jsou furt ty retka po Bédovi a to jsem zdaleka ještě nehráb na dno kufru, to víš, jsou po kouzelníkovi a tak prostě neubejvaj“.
* * *
A few Years Earlier:
A v jedné takové a zakrátko další podobné polední přestávce mají svůj počátek i oba mé příběhy.
Příběh druhý: Josífek
V závěru poměrně hektického týdne, když opět trio mazáků vyhlásilo obligátní, tentokráte spíše odpolední pauzu, chopil se slova jejich kápo a na adresu naší pomocné a hlídací trojice pravil:
„Tak mládenci, právě teď končíme, děkujeme vám za spolupráci a zveme vás na „pařbu“ , vše „zacálujem“.
Honem v tu chvíli, vzhledem k našemu věku jsem si nedovedl představit, co taková „pařba“ obnáší a kolik mohou naši šéfové za naše tři limonády „zacálovat“. Že však ani limonády nebudou zadarmo nám došlo brzy, neboť guru vzápětí dodal:
„....ale napřed musíte najít ňákej barák, natahat a schovat tam „vercajk“ a modlit se, aby nám ho někdo neukrad“.
Jeho přání, které se rovnalo rozkazu bylo záhy splněno a zakrátko celá naše kompletní šestice pochodovala Haštalskou ulicí k cíli, k závěrečnému rautu. Kroky našeho kápa se po pěti minutách usilovné chůze na chvíli zastavily před jakousi nálevnou, která se jmenovala „U Stromu“ a do tmavého šenku jsme vstoupili ze sluncem zalité ulice dolů po třech, již značně ošlapaných schodech. Chvíli jsme se všichni vyrovnávali se zrakovým problémem, jež měl svoji příčinu v přechodu ze světla do zšeřelého prostředí.
Šenk tvořila jedna velká tmavá, hlučná a značně zahulená suterénní místnost bez oken a zdroj světla i vzduchu v době naší návštěvy zajišťovaly pouze nyní dokořán otevřené, nepříliš široké vstupní dveře. Na jedné straně místnosti stál výčepní pult s mosaznou pípou a za ním na stěně byla upevněna velká police s potřebným náčiním a vybavením pro provoz takovéhoto zařízení. Nad policí byla na zdi zavěšena, pro tuto dobu a lokalitu nezbytná dekorace ztvárňující dobrého vojáka Švejka, jež byla vyrobena ze svářecího drátu. Na téže zdi, bokem od police i pultu byly dvoje menší dveře, jedny vedly na WC a druhé do malé kuchyňky.
Prostor pro konzumaci byl vybaven několika vysokými pulty, či spíše regály s umakartovou deskou, které konzumaci umožňovaly toliko tkzv. „na stojáka“. Obsadili jsme z obou stran jeden umakartový regál a mazáci si objednali věnec piv. Nám objednali též pivo (jedno dohromady) a každému deset deka černé tlačenky. Prostě raut, jaký svět neviděl.
Srkajíce a zakusujíc jsme si později všimli, že v jednom tmavém rohu poblíž vstupních dveří je zřízen jakýsi „dětský koutek“. Tuto představu jsme však, vzhledem k hlučnému a zadýmenému prostředí zakrátko zavrhli a posléze zjistili, že je to neoplocený útulek určený pro jediného štamgasta tohoto podniku. Toto zátiší bylo vybaveno nízkým stolečkem a malou stoličkou bez opěradla, jež se dříve používala hlavně k tkzv. „sezení u kamen“.
U stolku na židličce, která se pod ním téměř ztrácela, seděl jakýsi holohlavý člověk značné hmotnosti. Byl oblečen ve světlé tesilové kalhoty a dederonovou košili s krátkými rukávy, na které se od podpaží až téměř k neznatelnému pasu rozlévaly dva obrovské „kyselé koláče“.
Zpocený „Golem“ právě něco dojídal a dopíjel, funěl námahou a neustále si otíral mokrou lebku špinavým kapesníkem. Po chvíli se hlasitým říhnutím náležitě „odvzdušnil“, párkrát astmaticky zakašlal, kývl na muže za pípou a zasípal:
„Venoušku, platím“.
„Tak, co jsi dneska měl, Josífku“ otázal se oslovený Venoušek, aniž by pozvedl zrak a u pípy přerušil právě probíhající čepovací proces. Josífek se nadechl a s malými přestávkami mezi názvy jednotlivých etap svého jídelního chodu namáhavě pravil:
„Jeden páreček ..... jeden rohlíček a ..... třiadvacet piveček!“
„Čtyřicetdva šedesát“ vyslovil vzápětí ústní fakturu od pultu výčepní Venoušek.
Josífek se těžce zvedl, položil na stoleček již připravenou papírovou padesátku a pomalu se přesunul do výchozí polohy v „základním táboře“, který se nacházel na úpatí nejnižšího schodu. Po krátké přestávce a dlouhém nadýchnutí začal po schodech namáhavě stoupat vzhůru vstříc venkovnímu slunnému jarnímu odpoledni.
V momentě, kdy dosáhl vrcholu třístupňovitého schodiště a zakryl svojí postavou celý vstupní (nyní v jeho případě i výstupní) otvor, tak se v lokále setmělo a v důsledku jakéhosi šoku z neočekávaného zatmění, utichl vůkol veškerý halas i cinkot sklenic a paže třímající zapálené cigarety ztrnuly v nedokončeném pohybu na pomyslnné kružnici vedoucí k ústům kuřáků.
Josífek se ještě jednou po dosažení vrcholu nadechl, následně otvor dveří ucpaný jeho korpusem „odšpuntoval“ a vykročil do sluncem zalité Haštalské ulice. Tímto úkonem jediný zdroj světla sám opět zaktivoval. V lokále se rozjasnilo a znovu se ozval, nejprve tichý a nesmělý šum, který přes stále se zvětšujícící halas zakrátko přerostl do obvyklého a známého hukotu „lidského úlu“.
Po odcházejícím zavalitém Josífkovi zůstala na stolku zmuchlaná, zatím nezinkasovaná padesátikoruna, mastný talířek se zbytkem kremžské hořčice, jedna ulomená špička rohlíku (pardón, rohlíčku), prázdný krígl imaginárního pořadového čísla 23 a všude vůkol nezaměnitelný odér jeho „kyselých koláčů“.
[výřez z „Orientačního plánu hlavního města Prahy s okolím“; rok 1938; M 1:5000; zdroj: Městská knihovna v Praze (dostupné z: https://web2.mlp.cz/mapa1938/list_39 ) ]
F. Hladík, srpen 2015
