Příběh č.4: Tenkrát na západě aneb sloužím socialistické vlasti
Prostý občan si musel za účelem svého „výletu“ opatřit hned několikero druhů dokladů a povolení. Paradoxem té doby bylo, že prvé tři a to nejdůležitější doklady (pas, vízum a cestovní doložka) i následný devizový příslib se daly opatřit po nutných protislužbách i díky známostem poměrně snadno. Oproti tomu nezískání zbývajících dvou potvrzení (souhlas kádrověbezpečnostního oddělení zaměstnavatele a souhlas okresně příslušné vojenské zprávy) často znamenalo vystavení stopky žadateli a konec jeho snu o zahraniční dovolené.
Podobné tomuto mohlo být i v mém případě a to při snaze získání souhlasu s vycestováním od Okresní vojenské zprávy v Lounech. Úkolem této, veskrze administrativní vojenské složky bylo mj. ověřit, zda pro žadatele v jím požadovaném termínu návštěvy cizí země, není připraven povolávací rozkaz k vykonání povinného vojenského cvičení. Pokud toto i něco podobného u výše uvedeného vojenská zpráva zjistila, žadatel souhlas neobdržel a mohl se s cestou do ciziny rozloučit.
* * *
Na Okresní vojenskou správu jsem se dostavil v polovině měsíce května, tedy zhruba měsíc před zamýšleným odjezdem a po obstarání všech předchozích potřebných dokladů a povolení.
Na vrátnici, po sdělení důvodu své návštěvy jsem byl odkázán na kancelář č.13 v prvním patře. Po zaklepání jsem vstoupil do místnosti o velikosti menšího tenisového kurtu. Krom typického vojenského vybavení a výzdoby se v místnosti nacházely dva velké stoly, tentokráte zvící pingpongových.
U toho většího seděl jakýsi zpocený, tlustý podplukovník (dále jen „ZTP“) a u toho druhého zřejmě sekretářka onoho ZTP. V jejím případě se jednalo o vcelku pohledné a neskutečně prsaté stvoření, věrná to kopie asistentky generála Dreedla z filmu „Hlava 22“ v hodnosti nadrotmistra, nebo nadrotmistryně ?
Pozn.:
Není tomu tak dávno, kdy jsem se v TV při sledování jakéhosi pořadu z Ústavu pro jazyk český, dozvěděl, že se vojenské a policejní hodnosti v případě žen při jejich oslovení, na rozdíl od ženských příjmení, nemají tkzv. „přechylovat“)
Zakrátko ZTP namáhavě povstal a familiérně mě oslovil řka:
„Tak, co chceš soudruhu?“- tedy žádné dnešní „Co pro Vás mohu udělat, pane?“
Vyslovil jsem důvod své přítomnosti i svůj následný požadavek a ZTP pravil:
„Vemte zde příslušný formulář a až to spolu vyplníme, odevzdáte ho zde „soudružce“. Tímto oslovením své sekretářky, se k mému zklamání vyvlékl z mnou očekávaného rozřešení onoho „přechýlení“.
Když jsem dotazník bez jeho pomoci vyplnil, ZTP jej zběžně prohlédl a v momentě, kdy mi jej vracel zpátky k podpisu a k předání dosud „nepřechýlené“ soudružce, stáhl ruku s tiskopisem zpět, nasadil ustaraný výraz (něco jako, že mne asi nebude smět pustit) a řekl:
„Tadyk si soudruhu vyplnil, že jedeš na pozvání švagrové, ale v kolonce nadtím neuvádíš, že máš ňákýho bratra, můžeš mi to vysvětlit?“
Po mém vysvětlení jím stejně nepochopených mých příbuzenských vztahů, mávl ZTP rezignovaně rukou a vzápětí mne ujistil, že v tomto roce nejsem veden v seznamu tkzv. „záložáků“, kteří eventuelně připadají v úvahu se zúčastnit povinného vojenského cvičení.
Poté jsem konečně vyplněný a mnou podepsaný tiskopis odevzdal do bujné náruče nadrotmistra Soudružky a dosud hodnostně „nepřechýlená“ soudružka nadmula své měchy, dýchla na patřičné razítko, udeřila jím na formulář a má cesta na západ se zdála být volná.
* * *
Zbývající dny a týdny do našeho odjezdu k návštěvě švagrové jsem trávil v jisté euforii a nadšení z toho, jak jednoduchá a snadná byla má cesta za získáním všechmožných souhlasů a povolení k realizaci mé první cesty do kapitalistické ciziny. Den odjezdu (17.6.1976) se neúprosně blížil, manželka měla tkzv. „sbaleno“ a já umytý automobil, na něm nalepenou oválnou samolepku CS a předpisově nahuštěné pneumatiky.
Vystřízlivění přišlo 15.6.1976:
Tohoto dne jsem se vracel domů o něco později a o něco více opivněn než obvykle. Absolvoval jsem totiž se svými kamarády rozlučku před mým, a všemi záviděným odjezdem do ciziny. Po příchodu domů mě ve dveřích přivítali krom mé manželky i tchán s tchyní a on, třímaje v natažené ruce obálku se zlověstným modrým pruhem pravil:
„Tady ti něco přišlo z vojenský správy, listonoška ti to nechala na schodech, máš jí to zítra podepsat“
Roztrhl jsem obálku a pro sebe (leč v opilosti to znělo dosti hlasitě) si čtu sdělení, které stálo na vloženém tiskopise s nadpisem „Povolávací rozkaz“:
„Na základě (pak nějaké paragrafy o povinnostech o obraně vlasti ...)...se dostavte dne 19.6.1976 k VÚ6270 Krnov k vykonání vojenského cvičení v délce 21 dnů ...atd“
V tu ránu se mi zatmělo před očima a kolem mne vypuklo opravdové davové šílenství. Ano davové, protože ve své opilosti jsem ženu a tchána viděl dvakrát a tchyni dokonce čtyřikrát. Hořkou třešničkou na dortu byl pak ječivý hlas mé manželky:
„Hovno umíš, ...nic neumíš zařídit ( i když doposud jsem vše potřebné zařídil i za ni) a to jsi machroval, jak ti pomalu všichni lezli do zadku ...“
Víc už jsem nemínil poslouchat a v tu ránu střízliv jsem odhodlaně zvolal:
„Seru na všechny a my pojedeme!“ a zmuchlal jsem povolávací rozkaz a i s obálkou vše hodil do koše na odpadky.
Celý příští den jsem se skrýval na neznámém místě, konkrétně ve výčepu známé restaurace „U Růže“ a to z důvodu, abych nemusel listonošce parafovat převzetí doporučeného dopisu s obsahem povolávacího rozkazu. Dodnes nevím proč, ale poštovní doručovatelka se druhého, ani několikerého dalšího dne pro můj podpis do našeho bydliště nedostavila.
* * *
A tak jsme následujícího dne , tedy 17.6.1976 v brzkých ranních hodinách vyrazili a od tohoto dne začala pro nás a zejména pro mne ta pravá „dovolená“.
Svíravý pocit okolo žaludku jsem poprvé pocítil ihned po příjezdu na hraniční přechod (Schirding) do Německé spolkové republiky. V mých představách jsem byl již příslušníky pohraniční stráže, policie i celníky obou sousedících států očekáván a tito byli připraveni mne okamžitě zatknout, popřípadě zastřelit na útěku, resp. na „újezdu“ po předchozím odvážném přeražení hraniční závory mým vozem Škoda 1000 MB. Nic takového se však nekonalo a nestalo se tak ani při přejezdu téhož hraničního přechodu při našem návratu zpět do naší republiky.
O tom, jak naše první zahraniční dovolená a zejména ta moje vypadala a jak jsem si tuto „užíval“ se nemá cenu příliš rozsáhle zmiňovat. Stejně si z této ani moc nepamatuji. Mé myšlenkové pochody po celých čtrnáct dnů se zabývaly činností Interpolu a při jízdách v autě, nebo běžných pochůzkách jsem se stále otáčel zda mne nesledují vozidla, či uniformy nějaké mezinárodní vojenské policie.
Po takto protrpěných dvou týdnech jsme se pak i přes problémy týkající se vyplnění tehdejšího celního prohlášení, vrátili počátkem července domů.
Tchán nám ihned po našem příjezdu po „vojensku“ oznámil, že během naší dovolené v cizině a jeho služby doma se nic zvláštního nestalo, my jsme s manželkou dalšího dne nastoupili do práce a oba jsme si opět plně začínali užívat všechny výdobytky našeho socialistického zřízení.
Toto však trvalo jen do posledního týdne měsíce října roku 1976.
* * *
Jednoho dne z výše uvedeného týdne vstoupila do mé kanceláře jiná listonoška a pravila:
„Pane Hladíku, vidím, že venku máte stát auto, tak jste mi ušetřil cestu k Vám domů. Nesu Vám tady nějaký rekomando, tak mi to tady podškrábněte a já zase vypadnu“.
Učinil jsem žádané a když listonoška odešla pohlédl jsem na doporučený dopis a mírně zavrávoral. Zírala na mne a já na ni, na typickou obálku s modrým pruhem a obávaným titulem na místě odesilatele: „Okresní vojenská správa Louny“.
Nejprve jsem si položil otázku, zda jsem mohl, nebo nemohl něco podniknout proti tomu, aby mi byla obálka doručena, či nikoliv. Například, zda jsem se opět neměl ukrýt na nějakém, pro okolí neznámém místě. Vzápětí jsem si též sám odpověděl, že nikoliv, poněvadž jsem existenci toho dopisu vůbec netušil a ani jsem nemohl očekávat takový podlý způsob jeho doručení. Navíc ve známé restauraci „U Růže“ měli dnes zavírací den.
Po zodpovězení této otázky a po krátké úvaze o tom, že mi zřejmě vojenská správa zasílá jakýsi duplikát původního povolávacího rozkazu s náhradním termínem nástupu na vojenské cvičení, protože originál původního pozvání na cvičení se asi někde ztratil, jsem obálku otevřel a zesinal. Žádný povolávací rozkaz, nýbrž dopis na papíře s úřední hlavičkou Okresní vojenské správy tohoto znění:
„Vážený soudruhu,
na základě ustanovení § ... vojenského řádu č. ... pro výkon služby v armádě Československé socialistické republiky, se dostavte dne 1.11.1976 v 9.30 hod do malé zasedací místnosti MěNV v Podbořanech. Občanský průkaz a vojenskou knížku vezměte sebou.“
V Lounech dne 24.10.1976 Náčelník OVS Louny, pplk.(ZTP)
„Jasný příkaz k popravě“ řekl jsem si a mezi řádky si četl další nezbytné pokyny související s tímto úkonem (....vrátit všechny své vojenské řády a vyznamenání, rozloučit se s rodinou atd). Ne, nadarmo nám na různých vojenských politických školeních nezdůrazňovali, že neúčast, či dokonce úmyslnné se vyhýbání povinnému vojenskému cvičení má stejnou zápornou morální hodnotu jako dezerce ve stavu válečném a úmyslnná absence na vojenském cvičení jé též podobně trestně postihována.
Při této příležitosti jsem si též vzpomněl na knihu i film „Osudy dobrého vojáka Švejka“ a na vyprávění starého ovčáka při Švejkově putimské anabázi i na to, jak jsem se touto scénou vždy náramně bavil. Ovčák tam říká:
„Tenkrát můj dědek taky dezertýroval, ale dopadli ho u Vodňan a tak mu rozsekali prdel, až mu z ní cáry lítaly a to moh ještě mluvit o štěstí, že nedostal v Písku rovnou prach a olovo.“
Tentokrát jsem se však nesmál.
„No dobrá, umřu alespoň se ctí a do Německa jsem se podíval“ řekl jsem si, zamkl kancelář a šel se před popravou ještě jednou pořádně opít, tentokrát do otevřené konkurenční restaurace „U Slunce“.
* * *
Po příchodu domů jsem tentokráte nikomu nic neoznámil a 1. listopadu dopoledne, místo do zaměstnání jsem se odebral na „popraviště“. Po příchodu na MěNV jsem chvíli čekal na chodbě a poté jsem byl vyzván ke vstupu do malé zasedací místnosti tohoto úřadu.
Uvnitř bylo několik stolů přiraženo k sobě a uskupeno do útvaru jakési podkovy. Téměř všechna místa byla obsazena lidmi v uniformách ČSLA s distinkcemi různých hodností (asi vojenská porota).
V čele sražených stolů seděli moji „dobří známí“ z OVS Louny, pplk.“ZTP“ a vedle něho abnormálně prsatá sekretářka s rozepnutými dvěma horními knoflíčky své bundokošile.
„Jaký nádherný pohled před popravou“ říkal jsem si v duchu. Poté z úst ZTP (opět bez starosti s nějakým přechylováním) zaznělo.
„Soudruhu rotný, odevzdejte zde soudružce svoji vojenskou knížku a přistupte blíže !“
Když jsem takto učinil a ocitl se téměř „na dostřel“, ZTP si utřel kapesníkem zpocenou pleš, nasadil si brigadýrku, vztyčil se na druhé straně vrcholu „podkovy“ a při následném salutování pravil:
„Soudruhu rotný, za mimořádné výkony na posledním vojenském cvičení (před kterým jsem dezertoval do NSR) vás povyšuji do hodnosti rotmistra Československé lidové armády.“
Polkl jsem naprázdno a pak pevným a zvučným hlasem, za souhlasného pokyvování „zbytku podkovy“ jsem zahřímal:
„Sloužím socialistické vlasti!“
Jedno khaki zelené armádní oko nezůstalo suché, načež, zřejmě dodnes nepřechýlená nadrotmistr „soudružka“ se na mne smyslně usmála, opět nadmula své měchy, opět dýchla na patřičné razítko a razantním úderem stvrdila již předtím provedený zápis mého povýšení na armádní dokument.
A pak, že v naší armádě tenkrát nebyl pořádek a disciplina!!!
„Kdepak, disciplína muší bejt, voják bez disciplíny není voják.“
Josef Švejk a Franta Hladík, červenec 2015
