Příběh č.10: Vojna a I.světová válka v Krnově
Franta Hladík má vždy pravdu (páč nikdy nekecá)
Příběh č. 10 ..... Vojna a I.světová válka v Krnově
Prolog:
„Tenhle příběh je pravda, ať visím jestli Vám budu lhát....“ (M.Tučný- „Báječná ženská“)
Byť se tento příběh z velké části odehrával rovněž v kostele, přesto mi jej nevyprávěl konfederační voják T.Texis Taylor (M.Černý + The Rangers- „Balíček karet“), ale prožil jsem jej osobně já sám.
Kapitola první: Město Krnov
Jak již jsem částečně uvedl ve svém příběhu č. 4 („Tenkrát na západě“), tak svoji základní vojenskou službu jsem absolvoval v letech 1966-1968 v severomoravském Krnově.
V tomto městě v uvedené době žilo kolem sedmnácti tisíc, vesměs nasraných obyvatel. Nasraných proto, že v r.1960, v rámci integrace měst a obcí a v důsledku socialistické reformy veřejné správy, přišlo toto dosud okresní město nejen o svůj statut, ale i o další spolusouvisející výsady dosavadního regionálního centra. Novým okresním městem se pak stal komunisty okupovaný desetitisícový Bruntál (stejný osud v té době potkal tenkráte stejně velký „sudetoněmecký“ Žatec a statut okresního města převzaly o mnoho menší bolševické Louny a podobných případů bylo na území tehdejšího Československa více).
Nutno poznamenat, že z uvedených tehdejších sedmnácti tisíc obyvatel (z toho cca 3000 Řeků imigrovaných do Krnova po řeckých událostech v r.1956)tvořilo nejméně tři čtvrtiny obyvatel pohlaví ženské. A pokud bychom byli důslední a ženské pohlaví bychom pojali za jakousi matematicko-demografickou jednotku, tak dojdeme k neúprosnému závěru (a výsledku), že tenkráte na jeden pohlavní orgán mužský připadaly cca tři žádostivé pohlavní orgány ženské a k tomu šest buďto rašících, nebo již více, či méně zralých ženských ňader.
K této lingvisticko-matematické úvaze je třeba dodat, že z vypočteného podílu jedné čtvrtiny pohlavních orgánů mužských, tvořily nejméně polovinu orgány vojenské všech možných hodností a služebního zařazení, avšak bez rozdílu vždy ochotných kdykoliv „tasit svůj bajonet“ (Standa Botička, voják horské pěchoty- „Zvonokosy“) a zdárně se popasovat s přesilou pohlaví opačného.
Ke kumulaci osob ženského pohlaví (seKundárně) přispívalo město svojí příhraniční polohou (mnoho polských žen dojíždělo do Krnova za prací) a primárně hlavně širokou nabídkou pracovních, vzdělávacích (zejména studijních) příležitostí i prezentací kulturního a společenského vyžití (kino, divadlo, koupaliště ...).
Tak např. mnoho žen bylo zaměstnáno ve dvou velkých textilních závodech („Karnola“-vlněné látky, „Závod S.K.Neumanna“ -galanterie), v továrně na výrobu varhan, či zářivek a žárovek, nebo v místní nemocnici s porodnicí a poliklinikou.
My uniformovaní, zejména tedy vojáci základní vojenské služby, jsme se však těšili velké přízni místních krasavic, studentek gymnázia, ekonomické školy a hlavně maturantek místní střední školy zdravotní.
Jsem přesvědčen, že nemusím zvláště zdůrazňovat, že poměr počtu již tělesně vyspělejších frekventantek uvedených škol vůči počtu jejich, ještě spíše pubertálních spolužáků, byl co do velikosti naprosto zdrcující.
S posledně jmenovanou školou měl dokonce náš vojenský útvar uzavřenou jakousi patronátní smlouvu „o přátelství a vzájemné pomoci“ a tak jsme častokrát studentkám střední zdravotní školy tvořili (rozkazem stanovený !!) doprovod na různé sportovní a zejména kulturní akce.
Někteří z nás dokonce znovu absolvovali (tentokráte zcela zdarma), po krátké době po narukování oblíbené „taneční“ a to právě v zástupné úloze nedostatečných tanečních partnerů budoucích zdravotních sester.
Několikráte se stalo, že po případné „rozkazové“ nominaci a po uvedení na soupisku tanečního týmu, musely být pochopitelně z namydlených prstů některých „jižženáčů“ staženy snubní prsteny.
Na závěr této kapitoly nutno dodat, že některé posluchačky této „spřátelené“ školní instituce hrají pak v dalších kapitolách tohoto mého příběhu poměrně zásadní roli.
Kapitola druhá: Vojna v Krnově
K výkonu svojí základní vojenské služby jsem tedy nastoupil na podzim roku 1966 a to k VÚ 6270 Krnov, k odřadu a útvaru vojenských geodetů a topografů.
Popisovat svoji činnost a rovněž tak úlohu mých „spolubojovníků“ (vesměs spolužáků ze SPŠ zeměměřické) při výcviku k obraně naší, tehdy socialistické vlasti v období prvního půlroku po nástupu by bylo nudné a pro dnešní generaci tato činnost též nepochopitelná. Abychom se však až natolik nedistancovali od vojenské terminologie, proveďme v popisu tohoto příběhu „urychlený přesun“ do období února r.1967. V tomto čase jsem byl již trvale zařazen do jednoho z družstev první čety místně příslušné roty geodetické.
Velitelem této naší vojenské formace byl jistý poručík Mšic, kterému nikdo jiný jinak neřekl než „Filcka“. Lidského, vojenského, natož pak odborného rozumu nepobral, tak se snažil být alespoň vtipný. Jako velitel čety byl každý den povinnen se zúčastňovat odpoledních nástupů spojených s tkzv. „bojovým rozdílením“ a vysíláním jednotlivých vojáků a skupin do dílčích služeb. Na závěr nástupů, na důkaz svého údajného smyslu pro humor, neopomenul zbývajícím vojákům zajistit nějakou (dle něho důležitou) práci na příští den. Toto činil prostřednictvím položení některé ze svých obligátních otázek. Například se zeptal:
„Vojáci, kdo z vás umí jezdit na kole?“
Pro ty nešťastníky, kteří se nic netuše přihlásili ku své bicykletové dovednosti to např. znamenalo příští den budíček v 04.30 hod a nástup do kuchyně na škrábání brambor. Jindy zaperlil:
„Vojáci, kdo z vás umí psát na stroji?“
Horliví písaři, kteří na dotaz poručíka Filcky zahajlovali svými pravicemi, příští den ráno vyfasovali krumpáče a lopaty a byli určení ke hloubení rýh pro položení nových kabelů vedoucích k telefónní ústředně. Ovšem, též se mohlo stát, že se Filcka např. zeptal:
„Vojáci, je třeba vybrat fekální jímku, kdo se hlásí?“
A oba dva, ze dvou riskantně se přihlášených dostali okamžitě od Filcky rozkaz se obléci do vycházkových uniforem a vydat se ihned do města na mimořádnou vycházku s návratem v 02.00 hod příštího dne.
Moc druhů takovýchto ponástupových otázek příliš Filcka ve svém repertoáru neměl, zato však nepřeberné množství variant různorodých pracovních úkonů (nebo odměn, těch však příliš nebylo) pro ty, kteří se po zadání Filckovy otázky jeho „ruské rulety“ zúčastnili a svoji pravici zvedli.
Při jednom takovémto únorovém nástupu, po skončení bojového rozdílení a odchodu několika směn do útvarové, či strážní služby se Filcka zbytku nastoupeného miniútvaru zeptal:
„Vojáci, kdo z vás mluví trochu německy?“
Vzhledem k tomu, že dotaz tohoto znění zde dosud vysloven nebyl a podezřele vábivou formou svého zadání spíše sliboval „brambory“, „krumpáč“, či „žumpu“ nežli vycházku, tak zůstával drahnou dobu nevyslyšen. Přiznávám se, že já osobně jsem očekával, že pokud někdo zareaguje a přihlásí se, tak mu Filcka zlomyslně odpoví originálně a neotřele „tak si vlez pod necky“ a rozsype se smíchy.
V takto nastalé chvíli ticha a nejistoty jsem si však povšiml, že za Filckou stojící výkonný staršina rotný Gába se na mne zadíval a nenápadně pokývl hlavou.
A tak jsem se, sám voják v poli přihlásil, riskujíce tímto „brambory“, „žumpu“ nebo zametání buzerplacu. Leč poručík Mšic zprvu nijak na mé přihlášení nereagoval, vlézt pod necky mě neposlal a naopak si mne po rozchodu zbytku nastoupené čety pozval do své kanceláře a tímto mne nepřímo zatáhl do účasti v I. světové válce.
* * *
Po příchodu do Filckovi kanceláře jsem se předpisově zahlásil a pokorně čekal na přidělení pracovního úkolu pro příští den pro jednu osobu. Více vojáků se totiž nepřihlásilo a Mšic žádného dalšího „dobrovolníka“ sám neurčil, což bylo od samého počátku velice divné a podezřelé.
„Tak vy, voják Hladík, umíte trochu „šprechtit“ hej?“ otázal se pro jistotu znovu Filcka, byť takto stylizovaným dotazem se připravil o vlastní pointu s trokami. Než jsem k tomuto stačil něco poznamenat, potvrdil tuto skutečnou neskutečnost rotný Gába, který byl rovněž našemu hovoru přítomen. Dále se již Mšic na moji lingvistickou potenci nevyptával a vzápětí mi sdělil, že se nedávno na krnovské vedení města obrátila nějaká rakousko-německá filmová společnost s prosbou, zda by mohla v okolí města natočit část nějakého dokumentárního filmu z období I.světové války.
Krom scén z exteriérů si prý filmaři přáli natočit i pár záběrů z transportu raněných vojáků z polního lazaretu. Ke splnění svých záměrů projevili též přání, zda by město projednalo s místně příslušným vojenským útvarem i se zdejší střední zdravotnickou školou jejich žádost o účasti nevelkého počtu komparzistů, tj. asi deseti vojáků a pěti budoucích zdravotních sester (tyto pro roli samaritánek). Filmový štáb prý již dorazil dnes dopoledne a že hned během zítřejšího dne hodlá scénu z transportu lazaretu natočit.
Dále Filcka pravil, že mým úkolem bude vybrat dalších osm vojáků z naší čety pro role komparsistů a velitele této odloučené skupiny vybere on sám z vojáků druhého ročníku.
Všichni si mají obléci zimní uniformy a beze zbraní (to zopakoval) se ráno v 08.00 hod dostavit na hlavní bránu, nasednout do přistaveného vozu Praga V3S (velitelem vozu byl určen onen delegovaný mazák, velitelem „korby“ já), u budovy střední zdravotní školy naložit pět čekajících budoucích zdravotnic a v 08.30 hod se hlásit na místě srazu před Krnovskou radnicí.
Jak rozkázal, tak jsme také učinili.
Vážení čtenáři,
v závěru této kapitoly se jeví nutnost představit Vám blíže tři hlavní protagonisty následného pokračování tohoto příběhu, kteří hrají, zejména v kapitole třetí velmi důležitou roli. Jsou to:
1. Četař Joska Španěl, „mazák“ a velitel naší odloučené jednotky vojenských příslušníků Varšavské smlouvy a ač zněním svého jména Bask, tak ve skutečnosti pravověrný Čech a Brňák jako poleno
2. Vojak prveho ročniku Laďa Hanousek, synek z Ostravy
3. Maruška (rodné příjmení jsem v tu dobu neznal), děvčica z Krnova, skoromaturantka střední školy zdravotnické
* * *
Kapitola třetí: Naše filmová účast v I. světové válce
Po ranním příjezdu před Krnovskou radnici nás již na místě srazu („trefpunktu“) očekával člen městské rady spolu se zástupcem již dříve zmíněné filmové společnosti.
Oba nám bez velkého zdržování vysvětlili cestu do prostoru, kde mělo natáčení potřebné scény probíhat a my do určené lokality neprodleně vyrazili.
Za objekt a místo natáčení byl filmovým štábem vybrán polorozbořený kostel (a jeho okolí) nedaleko Krnova, do jehož interiéru měl být nyní situován již též několikráte zmiňovaný polní lazaret. Samotný vnitřek kostela byl již v dostatečném předstihu před natáčením patřičně upraven. Jeho část byla čerstvě vybílena a do takto určeného prostoru bylo nastěhováno několik, pouze slamníky vybavených železných postelí.
Po našem příjezdu panoval v okolí kostela čilý ruch, kolem rozmístěných kamer, natažených kabelů a různě situovaných a nasměrovaných zrcadel pobíhalo několik neustále „scheissujících“ členů filmového štábu. Pokud jsem stačil zaregistrovat, tak nadávali zejména na slunce, sníh a český únorový mráz.
K našemu výsadku se zakrátko připojil postarší příslušník filmového štábu (patrně jeden z asistentů režie), představil se nám jako Adolf „Apaknějakdál“. Pro jednoduchost a bližší spolupráci jsme mu mezi sebou začali říkat „Dolfi“, nebo „Schückelgruber“. Zřejmě se jednalo o starého Vídeňáka, poněvadž mezi německou řeč občas zamíchal i nějaké to české slovo („slunec“, „cherec“...).
Po své uvítací řeči nám Dolfi přikázal, abychom se nejprve odebrali do mimo záběr stojící maringotky (kostymérny) a tam urychleně provedli převlek z uniforem vojáků ČSLA do mundůrů vojáků armády Rakousko-Uherské. Podobná přeměna poté následovala i v případě ošacení pěti zdravotnic a to v podobě jejich převleku do uniforem vojenských ošetřovatelek (samaritánek).
Po provedeném převleku nás Dolfi odvedl do maringotky jiné (polní maskérny) , kde nám dvě maskérky způsobily různá „zranění“, která nám ihned naše krnovské zdravotnice (nyní již uniformované komparsistky) zručně ovázaly.
Výhodou bylo, že svá „zranění“ i způsob obvázání jsme si mohli zvolit sami dle svého uvážení. Tak např. zatímco já jsem požadoval pouze lehký nános „kečupu“ na čelo a přes něj jakýsi gázový turban, tak náš vůdce, mazák Joska Španěl volil těžké popáleniny obou horních končetin (jak sám říkal prý proto, aby nemusel nic dalšího dělat, nosit aj), takže po ovázání jeho paží to vypadalo, jako když v nich nese dvě velká vřetena cukrové vaty.
Poté nás Dolfi svolal doprostřed malé mýtiny před kostelem a seznámil nás stručně s naší kolektivní rolí v této válečné epizodě.
Naším úkolem v této scéně bylo čekat na příhodné podmínky (zejména na vhodné poměry světla a stínu) v hloubi kostela a na další Dolfiho pokyn vyjít ze vchodu, přejít asi padesátimetrový úsek přes louku a za doprovodu a fyzické opory samaritánek nasednout na, u cesty přistavený vůz zn. „Studebacker“. Tyto instrukce jsme od něj obdrželi kolem desáté hodiny dopolední a poté se ihned odebrali do útrob polorozpadlého kostela.
Jak již jsem se zmínil v úvodních odstavcích kapitoly druhé, tato „veselá příhoda z natáčení“ se odehrávala v únoru roku 1967. Byl mráz, kolem kostela ležela souvislá vrstva sněhu a též, nám potřebnému slunci se nechtělo i přes použití a natočení všechmožných zrcadel venkovní scénu patřičně osvětlit.
Čas plynul a další pokyny Dolfiho (nyní již Schückelgrubera) stále nepřicházely. My, lehčeji zranění a tím pádem méně obandážovaní, jsme již začali remcat ve smyslu toho, že bychom si neradi způsobili navíc ještě nějaké omrzliny. Naopak mazák Španěl si liboval, že je mu na ruce docela teplo.
Z trýznivého čekání nás vysvobodil Schückelgruber a oznámil nám, že dle povětrnnostních zpráv se natáčení bude konat až kolem čtrnácté hodiny. Z obavy před lazaretní vzpourou však (pro nás už zase jako starý, dobrý Dolfi) rychle dodal, že máme do té doby volno a proto nám zajistil menší občerstvení. Do kostela nám byla dopravena basa „lahváčů“ a k této lavor ohřátých párků, pecen chleba, velký termos s horkým čajem, litrová láhev rumu a příslušné nádobí.
Filmoví simulanti odhodili berle, ostatní povolili své obvazy, Joska Španěl zcela vyprostil ruce z bílých omotávek a všichni (včetně zdravotnic) jsme se zapojili do lazaretního mejdanu. Zvláště Joska, který se okamžitě ustanovil do funkce proviantního náčelníka se nikterak nešetřil. Konzumoval párky „ve velkém“, srkal jedno lahvové pivo za druhým a notně vše zapíjel hrnky rumu mírně ředěné čajem.
Tato polední siesta s frontmanem Joskou trvala až do okamžiku, kdy se z prostoru před kostelem z ručního megafonu ozvalo Dolfiho hlášení:
„Meine Damen und Herren. Machen Sie sich bereit für die Sonnenaufgang in fünfzehn Minuten und dann wir gehen in Action.“ 1)
Když jsem Dolfiho sdělení osazenstvu lazaretu volně přeložil, hodokvas byl přerušen, obvazy se utáhly a těžce „zranění“ se opět chopili svých berlí. Samozvaný šéf kuchyně si znovu nechal vytvořit od loktů dolů až po konečky prstů své gázové bakule a všichni jsme čekali na závěrečný pokyn směřující k natočení scény s naší účastí.
Po pěti minutách napjatého očekávání a do naprostého ticha zazněl poněkud nesmělý a spíše prosebný hlas našeho brněnského šéfa Josky Španěla:
„Kurva děcka, nastražte ovary, je kaltna, mám zapikolované klepeta. Vyhoďte mi někdo šulína z gatí, chcu rychlo hodit močku. Tak cajz, třeba ty, vypadáš stejnak jako bukvica“ a píchl mě jednou ovázanou bambulí do prsou „nebo ti to mám dát befelem?!“
„Nic mi nedáš befelem“ pravil jsem sebevědomě „teď tady velím já“ a cvrnknul jsem do distinkcí svého mundůru s označením hodnosti leutnanta rakouské armády.
„Piču velíš, cype“ ozvalo se za mnou „bo taj si v chramu Paně ty kokot, tu komandyruju ja“ zacelebroval do svatého prostoru Ostravak a neznaboh Hanousek v uniformě feldkuráta.
To už se ale Joska mlátil oběma bakulema do hlavy a poprvé litoval, že si sám naordinoval takovéto zranění.
„Kurva hokna, co to tady házíte za flignu“ bědoval dosud nevymočený Joska, svíjel se jako derviš, křížil své haxny přes sebe jako malý skautík držící bobříka nepropustnosti a své dva bílé stalagmity polotovarů řeckých gyrosů zoufale vzpínal k zakrytým nebesům.
V kritickém okamžiku mu však nepomohla ruka Boží, nýbrž mu (spíše však tomu „jeho“) podala pomocnou ruku Maruška, jedna z komparsistek a v civilu studentka krnovské zdravotní školy.
Vyvlekla nešťastného Josku ven ze dveří kostela, hrábla mu do poklopce, zručně tasila jeho naběhlý „bajonet“ a za pomoci příslušného tlaku Joskovy močové soustavy vyčůrala vlastnoručně do bílého sněhu žluté srdíčko.Po vykonaném aktu uvedla Maruška Joskův poklopec do původního stavu a oba se vrátili do útrob kostela.
Chvíli nato zazněl z tlampače další Dolfiho pokyn:
„Meine Damen und Herren. Machen Sie sich bereit in fünf Minuten Treten Sie aus der Kirche und zu Fuss entlang der Strasse zum Auto!“ 2)
Všichni jsme se vydali na cestu k přistavenému vozidlu. V čele našeho částečně kulhajícího miniprůvodu šel Joska vedený Maruškou a jeho dvě bakule nám všem v té chvíli připadaly jako dvě velké bílé svatební rukavičky. Slunce svítilo, sníh se jiskřil a šťastný a vyčůraný Joska Španěl kráčel vstříc svému dalšímu veselému životnímu příběhu.
1) Dámy a pánové. Připravte se, za patnáct minut vyjde slunce a jdeme do akce
2) Dámy a pánové. Připravte se, za pět minut vyjdete z kostela a půjdete po cestě k autu
Kapitola čtvrtá: Po válce
Po skončení natáčení se ještě téhož dne celá naše samostatná filmová jednotka vrátila z „bojiště“ zpět do klidného zázemí. Tento návrat do reality byl zosobněn zejména naším převlekem z válečných mundůrů zpět do pracovních uniforem vojáků ČSLA.
Naše samaritánky jsme po příjezdu do Krnova odevzdali na internát, či vrátili do náruče čekajících rodičů a sami se navrátili do kasáren mezi závistivé kolegy naší čety, kteří neměli herecký talent, či dostatečně neovládali němčinu.
Tvrdá realita nás však naplno dostihla hned při večerním nástupu a při „uvítací“ řeči nadřízeného poručíka Mšice.
Nechal vystoupit nás herce ze sevřeného šiku čety a bez položení obligátních otázek a bez následného výběrového řízení nás delegoval do druhého dne, dílem na škrábání brambor a dílem do účasti v soutěži „O Fučíkův odznak“.
Já, pouze povrchní znalec literatury socialistického realizmu, jsem naštěstí „vyfasoval“ daleko oblíbenější „brambory“.
Pokud jsem se již zmínil o Filckovi a připomenul jeho debilní předvýběrové dotazy, tak tento svůj rejstřík nově rozšířil o naději vzbuzující a jím nyní často pokládanou staronovou otázku:
„Vojáci, kdo z vás umí trochu německy“ a vždy po jejím položení na mne šibalsky zamrkal. Samozřejmě, že po zvednutí paží několika vzdělanějších naivistů, bylo těmto přiděleno ranní škrábání brambor, zametání buzerplacu, či skládání dosud nevytříděného uhlí.
Též se párkráte stalo, že pokud byl Filcka v dobrém rozmaru, tak po dalším mrknutí směrem k mojí osobě řekl vyvoleným
„Tak si vlezte pod necky“ a rozsypal se smíchy.
Můj vojenský život se tak po několika dnech vrátil do starých zajetých kolejí a během zbývajících mésíců mé základní vojenské služby se nic zvláštního nestalo.
Ovšem moje, samozřejmě notně pasivní „účast“ v I. světové válce a můj filmový debut se řadí mezi ty zážitky, které jsem nemohl ve svých příbězích vynechat a o které jsem se musel se svými čtenáři podělit.
* * *
Poněkud jiným směrem se však ubíral životní příběh, jenž prožíval velitel naší odloučené jednotky, mazák Španěl. Okamžitě po návratu z natáčení ulehl Joska na posádkovou marodku s ledvinovou kolikou a po uplynutí několika týdnů též s Maruškou. To však již mimo prostor marodky.
V měsíci červnu Maruška odmaturovala, Joska jí řekl, že je „betálná koňa“ a ona takto konsternována Joskovým vyznáním jej pozvala tkzv. „do rodiny.“ A protože již důvěrně znala parametry Joskova „nástroje“ , chmátla po Joskovi celém.
Po skončení základní vojenské služby to Joska Španěl u armády v Krnově „podepsal“ a ještě na podzim téhož roku se s Maruškou „ogóloval“.
Mne a Hanouska si Joska, s již mírně zaoblenou Maruškou pozvali za svědky a po obřadu, v průběhu svatební veselice, kdy tekl alkohol proudem, jsme Joskovi i Marušce navrhli, že by se mohla udělat jakási rekonstrukce jejich prvního, doslova kontaktního seznámení.
Joska se na chvíli zasnil, podíval se na Marušku, kopl do sebe velkého panáka rumu, mávl rezignovaně rukou a pravil:
„Borci, tak tož to né, bez mundůru a bez sněhu by to byl jen taký debilní šaškec!“
F. Hladík, březen 2016
