Příběh č.1: Winnetou stále žije

     Tento příběh má svůj počátek jednoho pátečního červnového večera roku 1978. Uvedeného roku, měsíce, dne a večera mne navštívil můj kamarád a spoluhráč v odbíjené Jiří Chlapeček s neobvyklou žádostí. Byl jsem jím totiž osloven prosbou, zda bych jej za jistým účelem nedoprovodil příštího dne (v sobotu), jako spolujezdec jím řízeného vozidla, do nedalekých Sýrovic. Můj přítel Jirka byl nejen mým spoluhráčem v odbíjené, ale též učitelem z povolání a navíc v té době i třídním učitelem mého syna Ivana ve 4. ročníku zákl. školy v Podbořanech. Co se pak Sýrovic týká nutno poznamenat, že se jedná o malou obec, patřící začleněním svého katastrálního území do města s rozšířenou působností, do Podbořan. V současné době (rozuměj v r. 2015) lze zastavěnost této obce dokladovat cca dvaceti polorozpadlými domky a třemi zcela „vybydlenými“ panelovými bytovými jednotkami. Současně dlužno podotknout, že v minulosti se jednalo o obec zemědělskou (chmel, cukrovka aj.), poměrně bohatou a udržovanou. Obci vévodil malý zámeček i několik větších selských usedlostí. Velkou ránu obci zasadili v r.1958 „komančové“ (rozuměj komunisti), kteří v obci zřídili ústav nápravné výchovy. Záběry oploceného areálu tábora jste mohli spatřit ve filmu Jiřího Menzela  „Skřivánci na niti“ z r.1969. Provoz vězeňského a nápravného programu byl však ukončen již v r.1965. Od této doby jsou ruiny této obce obývány (a nadále devastovány) vesměs romskou populací.

     Jistě se a též oprávněně ptáte, proč a k čemu přítel můj doprovod potřeboval a proč tento právě do Sýrovic. Samozřejmě, že vše záhy vysvětlím: Jiří Chlapeček, krom toho, že byl třídním učitelem mého syna Ivana, byl samozřejmě „poklasným“  i několika dalších žáků, mimo jiné též jednoho z početných dětí roma Milenka. Tato rodina obývala jeden z polorozpadlých domků právě v Sýrovicích.

     Můj doprovod a pracovní činnost jakéhosi bodyguarda měla spočívat v podobě zmírnění případného i trochu očekávaného útoku ze strany otce Milenka na úřední osobu soudruha učitele. Jirka měl totiž (a to tenkráte tkzv. „z povinnosti“) oznámit Milenkovi staršímu, že jeho syn bude po prázdninách, před zahájením nového školního roku, přeřazen k dalšímu „studiu“ do zvláštní školy, nacházející se taktéž v Podbořanech (dnes mj. sídlo policie). Pikantností bylo, že tento jeho kosmatý synek byl pokřtěn, v té době veskrze zvláštním a cizokrajným jménem „Winnetou“, ano slyšíte (resp. čtete) dobře, stejným jménem, jaké nosil bývalý náčelník kmene Apačů. Co k tomuto činu otce vedlo, že svého syna takto pojmenoval, se mi dosud přesně zjistit nepodařilo. Jeho okolí však tvrdí, že údajně snad proto, že tenkráte ještě nepříliš starý a méně vzdělaný Milenko se v hospodě domákl, že v Sýrovicích mu za plotem komančové budují tábor a on prý je chtěl zastrašit velikostí a věhlasností jména náčelníka kmene jejich nepřátel a proto sám sobě slíbil, že jeho prvorozený syn ponese jméno Vinnetou. Pro úplnost dodávám, že náčelník vězeňského tábora se v té době nejmenoval „Janamata“ (neboli „Červený bizon“-náčelník kmene Komanchů), nýbrž kpt. Zelený a později mjr. Los.

     Společné, nařízené a předem domluvené jednání s Milenkem st. v Sýrovicích probíhalo pak vcelku v poklidné atmosféře. Otec Milenko veskrze netušil co instituce s názvem „zvláštní škola“ obnáší (tenkrát se toto školské zařízení nesmělo označovat termínem „pomocná“) a bylo mu to rovněž vcelku jedno a přeřazení svého potomka do zvláštní školy si, dle mého soudu, dokonce pochvaloval. Nakonec jsme, z jeho pohledu úspěšný přestup kolektivně oslavili. Dal nám napít slivovice a na projev úcty k nám, jako k misionářům a zvěstovatelům dobrých zpráv, nás pozval do „parádního pokoje“. Parádnost pokoje demonstrovaly v oknech pověšené záclony a na podlaze místo koberce rozprostřené velké a téměř „hektarové“ dvoustrany „Rudého práva“ (zřejmě již tehdy rudochy oblíbené periodikum). Nad gaučem visely dvě ručně kolorované fotografie v paspartách, jež zobrazovaly portréty dvou malých, sobě se podobajících dětí. Tmavý hostitel se postavil do pozoru a zcela s vážnou tváří ukázal na snímek vlevo:

„Tak toto je náš syn Winnetou“.

Poté ukázal na snímek vpravo:

„Hento je náš druhý syn Old Shatterhand, zomrel keď mal štyry roky“.

Nato si stoupl mezi oba obrazy, ukázal oběma rukama na oba portréty naráz a aby zdůraznil, kolik úsilí jej to na úřadech stálo, pravil:

„Päť tisíc som, doboha, u prezidenta Husiaka zaplatil, aby sa takto mohli volať!“
Krátce nato jsme se se svým společníkem a hostitelem rozloučili, vrátili se zpět do Podbořan a já jsem na tuto příhodu na dlouhá léta takřka zapomněl.
                                                                *     *     *
Ten Years Later

     Do Sýrovic jsem znovu zavítal  až v r.1988 a to se svojí pracovní skupinou  při provádění místního šetření a měření pro účely leteckého snímkování a mapování. Jedním z mála žijících „starousedlíků“ byl rovněž, dnes již postarší rom Milenko. V rámci již zmiňovaného místního šetření vlastnických vztahů k nemovitostem, jsme pochopitelně museli navštívit i jeho. Bydlel stále ve stejném objektu stejného popisného čísla jako před deseti lety. Tenkráte již polorozpadlý domek měl však „novou“ fasádu (omítku?) a to zvláštního složení i způsobu realizace. Jak nám na náš dotaz majitel nemovitosti vzápětí vysvětlil, jednalo se o přes koště lopatou naházený drobný makadam na cementové jádro. Jakousi třešničkou na dortu byl hladký rámeček na omítce kolem vnějších oken, jež byl na fasádě pořízen malířským válečkem s disignem „tapeťák“.

     Ač bylo téměř pravé poledne, starý seděl na lavičce před domkem v pruhovaném pyžamu. Stejně tak se mohlo jednat o bývalý stejnokroj pořízený z uložených zásob určených pro obyvatele tehdejšího nápravného zařízení. Seděl a bafal z rozpraskané dýmky tabákovou směs neurčitého složení, leč značného zápachu. Dřevěná lavička byla též zvelebena. Byla nově natřena modrou barvou (stejnou, jakou tehdy měly všechny Avie místního statku) a dle údajů na nenatřeném evidenčním štítku nepatřila evidentně tomu, kdo ji momentálně osedlával. Evidentně i evidenčně patřila do podbořanského „Schillerova parku“ a vlastnicky technickým službám města.

     Po nutných procedurách spojených s místním šetřením právnických a vlastnických vztahů k nemovitostem (pozor, lavička není nemovitost) jsem se starého zeptal:

„Pane Milenko, co Winnetou, co dělá (neptal jsem se záměrně opatrně „kde pracuje“) a jak se mu daří?“

Starej vyndal fajfku, „velkou přestávku“ mezi dvěma horními špičáky propláchl plivancem velkým jako cukrářská laskonka a řekl:

„Je terazky na vojně a darí sa mu dobre, robí na vojenskom polnohospodárstve, krmí hen ty oné, ošípané“

„Vojín Kefalín“ ucedil jsem pod vousy při vzpomínce na knihu „Černí baroni“. Leč on to zaslechl, ač byl léta v invalidním důchodu skrzeva údajnou nedoslýchavost a hned zareagoval. Opět si odplivl a sotva rosolovitý a elipsovitý novotvar dopadl na zem, tak pravil:

„Čo to táráš, ty kokot, aký kefalín, on hen tyto nekefuje, davá jim iba žrať!“
Raději, navzdory jeho údajnému otologickému hendikepu, dodávám si pro sebe, ale už jen v myšlenkách:

„No, to je bomba, cikán na vojně a ještě s takovým jménem. To dostává od mazáků asi pořádnej „kartáč“ (kefu). To nemůže přežít! No nazdar Winnetou!“ polituji ho a současně kdesi v podvědomí slyším jeho devotní, leč od vojáků druhého ročníku dominantně vyžadovanou odpověď: 

„Zdar soudruzi mazáci!“

 

Ale přežil! Prostě indiáni a zvláště Apači mají tuhý kořínek (viz kopie jeho OP).

 

                                                       

Doslov: Smutnou ironií však zůstává i fakt, že v době, kdy já dopisuji tento příběh s názvem „Winnetou stále žije“, umírá jeho filmový představitel, herec Piere Brice.

                                                                                                                              

 

F.Hladík, červen 2015