Kam s ním aneb můj nerudovský sen

22.06.2015 16:11

        Je sychravý nedělní podvečer, léto dávno skončilo a venku již vládne typické, nevlídné podzimní počasí. Za okny poletují poslední zbytky květů topolů nebo, že by to byl první sníh? Na dvoře dovádějí děti, na televizní obrazovce „Žena za pultem“ ve své obnovené premiéře. Zkrátka „večer blbec“.

        Ležím v rozestlané posteli a můj pohled znovu upoutá, to již dnes po několikáté, obálka s typickým nenáviděným modrým pruhem, ležící na nočním stolku, již jsem si vyzvedl v pátek odpoledne na zdejší poště. V jejích útrobách se skrývá pozvání od místního městského úřadu na „podání vysvětlení ohledně nezaplacení poplatku za odvoz tuhého komunálního odpadu – TKO.“
        Beru si proto zítra dovolenou a abych snáze odolával útokům příslušného referenta, musím být v perfektní fyzické i duševní kondici. Vypínám tedy televizi, Jiřina Švorcová naposledy před zákazníkem zavrtí hlavou (jako „že nemáme“) a vzápětí se proměňuje ve slábnoucí svítivou tečku uprostřed pohasínající obrazovky. Chvíli nato usínám, jako když mě do Orlické přehrady hodí.

        Pondělní ráno je snad ještě nevlídnější než včerejší podvečer. V povětří poletuje první sníh nebo, že by to byly poslední zbytky květů topolů? Zakrátko však již nervózně přešlapuji před budovou městského úřadu, po nezbytném uklidnění odhodlaně rozrazím vstupní dveře a stoupám po starých žulových schodech do druhého poschodí, kde je sídlo referátu životního prostředí. Nejprve nechávám zabubnovat zahnutý ukazováček na dveřní výplni a pak již vcházím do přepychové, z peněz daňových poplatníků zařízené kanceláře.
        Za stolem sedí osoba neurčitého věku i pohlaví s protáhlým obličejem, řídké delší hnědé vlasy má na zátylku svázány do ohonu, v levém obočí nepříliš povedený piercing v podobě malé koňské podkovy. Před sebou má talíř ovesných vloček a dvě koblihy. Působí dojmem typického úředního šimla. Když mne spatří, vyskočí ze svého křesla nápadně připomínajícího koňské sedlo.
„Jsem odpadkový referent magistr Hřebec, ale jsem Valach“ zařehtá se svému, jistě již několikráte opakovanému vtipnému představení.
„Jmenuji se inženýr Handlíř“ představím se, oproti němu stručně a méně vtipně já.
„Nuže, co nám nesete pane inženýre?“ procedí skrze zuby a plevy.
„Nenesu nic“ odtuším „naopak jsme od Vás něco dostali, konkrétně písemnou upomínku skrzeva neplacení poplatků za odvoz tuhého komunálního odpadu, plus jakési „vyhrožování“, že v případě neuhrazení příslušné sumy nám bude odebrána popelnice…, ale my stejně žádnou nemáme!“
„Cože, Vy nemáte popelnici?!!“ hrozivě vytrčí levé obočí směrem vzhůru a v něm vetknutá podkova se zlověstně pozvedne o dobré dva centimetry.
„Nemáme“ odpovím klidně, „nemáme, protože ji nepotřebujeme!“ Ve tváři odpadkového referenta se objeví nechápavý výraz brejlovce, na kterého si sedl misionář.
„Tak Vy ji nepotřebujete?! Jak tedy nakládáte s tuhým komunálním odpadem??“
„Žádný tuhý, či jiný komunální odpad se jaksi v naší rodině a potažmo tedy v okolí celého rodinného domku nekoná…, nevyskytuje.“
„Nevyskytuje?! Tak to se tedy na Vás podíváme!” praví výhružně, poté sáhne do kartotéky, chvíli v ní zmateně listuje a nakonec vyjme patřičnou složku. „Zde je uvedeno, že Vaše rodina čítá pět osob a z toho ze zákona vyplývá, že byste měli mít popelnice hned dvě!!“ a piercing v jeho obočí již létá nahoru a dolů bez zjevného zastavení v nějaké střední klidové poloze.
„Pět osob – to souhlasí“ nedám se vyvést z míry, i když pohled na podkovu stepující na jeho obočí je fascinující, „ale dovolte, abych i takto odsouhlasené stavy poněkud upřesnil: Tchýně, žijící s námi ve společné domácnosti, je pokročilého věku, je trvale upoutána na lůžko a navíc drží již téměř dva roky hladovku, takže její přínos do naší společné kupy tuhého komunálního odpadu je jaksi minimální. Syn Ivan bydlí sice s námi, ale zato dcera Klára, ač má trvalé bydliště zde, se zdržuje v naší domácnosti spíše sporadicky než „dycky“, neboť již čtyři roky úspěšně studuje Vysokou školu zemědělskou v Praze a vyskytuje se v místě svého trvalého pobytu toliko o víkendech a svátcích, takže i s jejím přínosem do společné odpadkové urny je to podobné, jako v případě její hladovějící babičky.“
Magistr Hřebec takto ubombardován mými argumenty se neklidně ve svém křesle zavrtí a já okamžitě nabývám dojmu, že si tajně pod stolem upravuje podocasník. Přesto odhodlaně ve výslechu mojí osoby pokračuje. „Například, čím topíte?“ vybafne náhle a vloží si mezi zažloutlý chrup půl koblihy.
„Plynem…samozřejmě“ dím.
„Jste si tím jistý?“ vece a podezřívavě přimhouří levé obočí, až mu podkova spadne téměř na lícní kost.
„Naprosto“ pravím neomylně já a usměji se při vzpomínce na loňské Vánoce, kdy se manželka, ještě před plynofikací naší ulice, chtěla otrávit spolykáním hromady nevytříděného uhlí.
„Takže, Vy chcete pane inženýre říci, že ve Vaší rodině vůbec neznáte popel?!“ zatváří se nevěřícně a zatahá se za ocas na zátylku.
„Ale ano známe, leč nesetkáváme se s tímto pevným skupenstvím tak často a například v případě nezbytné nutnosti využíváme služeb motolského či jiného krematoria. Zpětně obdržené zbylé ostatky poté trousíme na rozptylové loučce místního urnového háje. Pokud jste měl na mysli další nějaký jiný popel, pak vězte, že jsme v naší rodině všichni zapřísáhlí nekuřáci.“
„Dobrá, dobrá, už v tomto směru neřeknu ani popel, ale co ostatní odpad: nevratné obaly od různého sortimentu zboží, tuby, kelímky, plechovky, PET láhve, tiskoviny atakdále. Jak se například stavujete?“ položí další otázku a druhá polovina první koblihy zmizí v jeho útrobách.
„Všichni se stravujeme zásadně ve veřejných stravovacích zařízeních a o hladovce naší babičky jsem se již zmiňoval. Samozřejmě, že přísně dodržujeme i domácí pitný režim a s tímto i přísné hygienickozdravotní normy. Převážně používáme bezbarvou tekutinu z vodovodního řadu, pivo a nealkoholické nápoje kupuji zásadně ve skleněných vratných obalech a korunkové uzávěry lahví od zakoupených nápojů nevyhazuji, nýbrž z nich vytvářím roztomilé umělecké předměty. Žádné tiskoviny neodebíráme.“
„A co ty nevratné obaly, plechovky a tuby od léků…“
„Tyto a další jiné ukládáme do igelitového pytle, kde spočívají až do doby skončení víkendové návštěvy naší dcery. Ta, při svém nedělním návratu do Prahy bere tento sáček sebou, který posléze odhazuje do některého z kontejnerů, které jsou trvale umístěny v areálu vysokoškolských kolejí v Suchdole. Navíc máme v záloze ještě sousedku paní Hurikánovou. Tato již před patnácti lety ovdověla, žije tedy sama v malém přízemním domku a vlastní jednu popelnici s nalepenou nálepkou značící oprávnění k týdennímu odvozu tuhého komunálního odpadu. Vzhledem ke skutečnosti, že i její skrovná domácnost je zcela plynofikována a vzhledem k jejímu střídmému způsobu života jest nasnadě, že sama svými odpadními produkty během týdne popelnic nenaplní. Proto paní Hurikánové platíme patnáct korun měsíčně a za tuto sumu do její odpadkové nádoby přidáme i něco z produkce domácnosti naší. Já například ve svém volném čase rýžuji zlato nebo provádím soukromý atomový výzkum a tak do její urny občas přihodím pár jalových zlatých zrnek i něco vyhořelého jaderného odpadu.“
„Pokud je mi známo, máte i dosti velikou zahradu“ praví již poněkud nejistě Hřebec a rozpačitě kreslí nasliněným prstem po stole jakýsi obraz připomínající siluetu trojského koně „jak nakládáte s listím?“
„Pěstujeme toliko neopadávající jehličnany, takže nenakládáme“ triumfuji.
„A co domácí úklid a s tímto vyprodukované smetí, prach… nebo Vy neluxujete? Pokud ano, kam si chodíte vyklepávat pytlík, he?“
„Samozřejmě, že luxuji, a to velice rád, ovšem vždy s novým vysavačem, který má vždy prázdný sáček.“
„Tím chcete říci, že téměř před každým úklidem vždy zakoupíte nový přístroj?!“ praví a pochybovačně cvrnkne prstem do podkovy. „To musíte mít doma již mnoho vysavačů a ty Vaše úklidové práce se Vám asi setsakra prodraží, což?“
„Ani ne“ odtuším, „vysavač jsem řádně zakoupil, ale pouze jeden a to ihned zpočátku před prvním luxováním a po několika provedených úklidech jsem tento rovněž řádně vrátil v záruční době, ovšem již s téměř plným pytlíkem a vzal si v rámci záruční reklamace výměnným způsobem vysavač jiný, s prachovým sáčkem zcela neposkvrněným. Tohoto obměnného způsobu využívám dodnes. Zcela chápu, že jsou na mne všichni prodavači z místní elektroprodejny řádně nabroušeni a pokud můj trik prohlédnou, tak výměnnou akci ukončím a do vyprázdnění obsahu sáčku budu muset do budoucna zainteresovat střídavě stěhovavou dceru Kláru a paní Hurikánovou.“
„Máte nějaká domácí zvířata…kočku, psa, slepice, králíky, akvarijní rybku?“ ptá se již zcela rezignovaně, piercing mu visí schlíple přes celé levé oko.
„Vždycky jsem si přál mít koně“ pravím zjihle a pokradky pohlédnu Hřebcovi do tváře. Zdá se mi, že se mu podkova orosila slzou, „ale mám pouze dvě slípky, dobré nosnice to jsou.“
„Ááá, už jsem Vás chytil!“ slza zmizela a v jeho tváři se okamžitě objevil nový, mnou dosud nepoznaný výraz, výraz Zorra mstitele, „co tedy děláte se skořápkami?!“
„Produkty zadnic mých nosnic opatrně vyfukuji, obsah zkonzumujeme a z prázdných vápenných obalů vytvářím nádherné kraslice. Příště Vám nějakou přinesu.“
„Žádné příště už nebude!!!“ zařve náhle referent, vylétne ze svého sedla a sápe se po mém krku. Drží mě za klopy mého károvaného saka, třese se mnou silou dobrých 20 HP a podkova v jeho obočí provádí v tu chvíli divoké kreace, v nichž lze spatřit prvky šavlového tance či džigitovky. Lomcuje se mnou, dupe po plovoucí podlaze a nepřestává řvát: „Já Vás roznesu na kopytech, já z Vás ten poplatek vydupu…, vytřepu ….!!!“

        Když již se začínám pomalu dusit, tak náhle vše mizí, dupot kopyt najednou utichá a mgr. Hřebec odplouvá kamsi do dáli. Nad mojí postelí stojí manželka, drží mě za klopy kostkovaného pyžamového kabátku a třesouce s mojí tělesnou schránkou křičí:„Dělej, vstávej, víš kolik je už hodin!!? Vím, že máš dnes volno, ale do rána vyhasnul kotel, tak je třeba zatopit, nakoupit, uklidit no prostě, práce máš fůru. Já musím letět, vše jsem ti napsala tady na kus papíru“ poté mne letmo políbí na zpocené čelo a spěšně odchází do svého, nepříliš záživného a nemnoho placeného zaměstnání. Práci účetní v plynárně vzala jen kvůli slíbené přednostní, leč zatím bohužel nerealizované plynofikaci naši ulice a naší domácnosti.
        Já zůstávám sám pouze se svými problémy a s jejími písemnými pokyny. Nasazuji si brýle, beru papír do ruky a čtu:
    1. Vybrat popel z kotle a zatopit
    2. Nakoupit
        - 3 plechovky vepřového masa na divoko
        - 1 konzervu leča (větší, babička jí poslední dobou jako protržená)
        - 1 chleba, 5 rohlíků
        - 2 x krabicové mléko (nízkotučné)
        - 4 x minerálku v PET obalu (kdo se má furt dřít s flaškama)
        - 2 x cigarety (Marlboro – červené)
        - 1 x Blesk
    3. Nakrmit psa, kočku a králíky, pustit slepice (nasypat jim zrní a sebrat vejce)
    4. Půjčit si od Hurikánové vysavač (do toho našeho starého krámu koupím nový pytlík), vyluxovat, utřít prach
    5. Shrabat na zahradě listí

PS: A hlavně nezapomeň, že máš jít na ten úřad. Až budeš Bejčkovi vysvětlovat, že nám ukradli popelnici a proto, že neplatíme za odvoz, tak mu nevykládej nějaký svoje koniny. Znáš se a víš, jaký je to vůl!!